Na Balkán a do Řecka už vyjela po třicáté. Jaká je její osobní motivace? „Já jsem tam původně jela s tím, že se chci podívat, co se vlastně děje v Evropě. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči, protože v médiích byly rozporuplné informace. Zjistila jsem, že se jedná o humanitární katastrofu, která není nijak celoevropsky podchycena a řešena,“ uvedla.

Po prvním výjezdu jí bylo jasné, že se svými aktivitami neskončí, dokud uprchlická krize bude pokračovat.

Humanitární katastrofa je podle Zahradníčkové v tom, že lidi žijí v katastrofálních podmínkách. Chybí jim základní životní potřeby. A místo toho, aby se situace zlepšovala, ona se zhoršuje.

Uprchlické tábory v Řecku jsou pod správou armády. Měsíc jí prý trvalo vyřizování povolení, aby do jednoho takového tábora mohla přivézt pomoc. O daném táboře v řeckých horách se dozvěděla od jednoho uprchlíka, že tam mají jen jedno jídlo denně. Brodí se tam po kolena v blátě, stále tam prší, uprchlíci při tom mají jen letní oblečení.

„Jeli jsme tam dvěma velkýma dodávkama a vezli jsme kolem čtyř tun pomoci,“ popsala s tím, že v Řecku ale po ní chtějí úplatky, aby mohla pomoc vůbec doručit. „Ale ani ten úplatek nepomůže,“ posteskla si.

Samotná armáda byla vstřícná, byli rádi, že někdo lidem v táboře veze pomoc. Ale vojáci ukázali na civilistu, který musel předání pomoci povolit. A ten trval na tom, aby Zahradníčková pomoc složila u něj doma. To odmítla, chtěla pomoc předat rovnou potřebným.

V daném táboře je 700 lidí, z toho je 300 dětí.

Ti lidé vůbec neví, co s nimi bude dál. Jsou prý velmi pokorní, ve válce se naučili trpět, a tak utrpení berou jako běžnou součást života. Zahradníčková prý zažila chvíle, kdy uprchlíci tvrdili, že žádnou pomoc nepotřebují. „A vylezli dva kluci, z nichž jeden měl hypoglykémii. Druhý jej podpíral, protože omdlíval. A byli tam kluci, že měli jen na nohou žabky. A ten člověk mi do očí lže, že ti lidé nic nepotřebují. Tak říkám, jenom mě pusťte dovnitř, ať vidím, jak ti lidé žijou, jestli opravdu nic nepotřebují. Nepustil mě, jenom mu pořád šlo o věci, které jsme měli v autě,“ posteskla si.

Lékařská péče v onom táboře prý spočívá v tom, že se tam přijde podívat doktor jednou za čtrnáct dnů. Pokud je někdo vážněji nemocen, musí si prostě těch 14 dnů na lékaře počkat. Na hospitalizaci nemají nárok, protože nemají zdravotní pojištění, takže pokud nejde o život, do nemocnice se nedostanou.

Nakonec humanitární pomoc v uvedeném táboře nepředali. Měli na výběr, buď že odjedou, nebo je v tom táboře uzavřou.

Přijeli do dalšího tábora, tam prý byla situace ještě horší. Aby mohli vůbec pomoc uprchlíkům předat, museli uplatit mafii. „Běžely k nám děti, měly na noze žabky pro dospělé, mimina bez ponožek, všichni tam pokašlávají, spí ve stanech na zemi. Nechali nás pomoc distribuovat asi pět minut, pak nám řekli, že bude lepší, když to uděláme na silnici. V podstatě nás vyhnali na dálnici. Přišel za mnou jeden kluk, klepal se zimou, neměl bundu. Chtěla jsem mu dát bundu, ale on řekl, že si ji nemůže vzít, protože mu to musí povolit. Že jinak nechce být znovu zbitý,“ popsala Zahradníčková praktiky mafie ovládající uprchlický tábor.