Do protivládní stávky se zapojily tisíce škol, stovky firem a tisíce zaměstnanců. Zazněla jednotlivá vyjádření odborových svazů a dalších skupin. Závěr je takový, že svorníkem nespokojenosti je odpor proti nesystémovým škrtům, odpor proti poklesu reálných mezd, odpor proti vysokým cenám energií a také klesající životní úroveň, uvádí Jana Bobošíková.

Zároveň důrazně upozorňuje, že celkový stav společnosti nemají v rukou pouze politici. Velkou roli hrají veřejné vysoké školy, do kterých ročně tečou desítky miliard korun z peněz daňových poplatníků.

Právě vysoké školy mají velkou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. Lidé by proto podle Bobošíkové měli vědět, kolik profesoři, odborní asistenti, asistenti a lektoři berou peněz a jak kvalitní práci tito akademici odvádějí.

„Ačkoli je ve vládní koalici řada vysokoškolských pedagogů včetně několika rektorů a profesorů, vypadá to, že ani akademická obec, ani politici nepřistupují k naplňování role vysokých škol zodpovědně. Kdyby vysoké školy vychovávaly skutečně vzdělané odborníky, nemohli bychom nyní hořekovat nad poklesem životní úrovně, nad poklesem ekonomiky, úrovně školství i zdravotní péče. Rovněž bychom si nestěžovali, že nejsme mozkovnou, ale montovnou,“ pokračuje moderátorka pořadu Aby bylo jasno.

Vysoké školy za veřejné miliardy odborníky nechrlí. Zato se na nich akademickým funkcionářům velmi dobře žije. Počet studentů klesá, ovšem zástup profesorů a docentu sílí. „Vidíme jasně, že české vysoké školství je předimenzované, neefektivní, zkostnatělé, elitářské a přezaměstnané,“ dodává Bobošíková.

Těchto problémů jsou si politici dobře vědomi, jen neradi o tom nahlas mluví. Často se proto zašťiťují odborníky, kteří suplují jejich intelektuální nedostatečnost. A jelikož jim vesměs radí ti, pod jejichž vedením kvalita absolventů vysokých škol upadá, výsledkem je ekonomická a sociální situace, ve které se nyní nacházíme, uvádí moderátorka.

Za posledních šest let vzrostl počet vysokoškolských pedagogů na veřejných vysokých školách o sedm procent. O šest procent máme více profesorů a o devět procent více docentů, než tomu bylo v roce 2016. Naopak je na veřejných vysokých školách o jedno procento méně studentů.

Na rozdíl od základního školství se ve vysokém školství Fialova vláda ale škrtat nechystá a v rozpočtu na příští rok mají vysoké školy ve srovnání s rokem letošním dostat jen o  0,01 procenta méně, mezd akademických pracovníků se tak vládní úspory vůbec nedotknou.

Následně představila, kolik podle ministra školství berou na veřejných vysokých školách jednotliví pracovníci. Na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity berou profesoři v průměru 252 tisíc měsíčně. Profesoři Fakulty informačních technologií na Vysoké učení technické v Brně berou 180 tisíc měsíčně. Na Vysoké škole ekonomické v Praze jsou nejlépe placeni profesoři na fakultě podnikohospodářské, jejich průměrná měsíční mzda je 167 tisíc korun měsíčně.

Profesoři na lékařských fakultách mají mzdu mezi 92 a 120 tisíci korunami měsíčně. Méně jsou placeni docenti, na Fakultě informatiky na Masarykově univerzitě pobírají 143 tisíc korun měsíčně a na Fakultě informačních technologií na Vysoké učení technické v Brně mají průměrnou měsíční mzdu 136 tisíc korun. Docent na Fakultě sociálních věc Karlovy Univerzity pobírá 110 tisíc korun měsíčně. A například docent ČVUT na fakultě biomedicínského inženýrství 103 tisíce měsíčně.

„Od zpovykaných a předimenzovaných vysokých škol, které jsou jedním z klíčů k prosperitě naší země, dává vláda zcela ruce pryč. O nedostatcích vysokých škol se mlčí. Profesory, docenty a asistenty si Fialova vláda doslova hýčká. A ti jí také vesměs oplácejí nekritickou příchylností skrytou za falešnou korektnost,“ podotýká moderátorka pořadu.

Pořad vyšel v den, kdy se vášnivě debatuje o zoufale nízkých platech, co ve školách berou uklízečky, školníci nebo kuchařky. Jejich mzdy se velmi často rovnají mzdě minimální.

Na příklad děkana Miroslava Ševčíka závěrem poukazuje, co se děje, kdy se nejde vládě na ruku. „Když se někdo ozve s kritikou vlády jako například děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, je třeba se ho zbavit. Pěkně svobodně a nedemokraticky, přes páku přeplácené a neefektivní akademické obce,“ zakončuje Jana Bobošíková.