Naše zkušenost s globalizovaným světem je čerstvá a mělká. Výhody i nevýhody unifikace, zjednodušování, nadnárodního ovládání původně lokálních procesů zatím pouze evidujeme. Pouze začínáme tušit vynořující se hrozby, kterým bude třeba se bránit. Už teď je ale jasné, že mimořádně zákeřná je globalizace myšlení, kdy se likviduje odstup, umožňující nahlížet svět z různých úhlů pohledu.

V tomto slovenském předvolebním čase se nabízí varovný příklad mediální družby slovenského a českého mainstreamu. Česká média unisono rezignují na možnost referovat o slovenské předvolební kampani z nezaujatého odstupu. Osvojují si propagandu, dnes se tomu říká „narativy“, slovenského hlavního proudu. Strany a politici, které na Slovensku média častují hanlivými adjektivy, mohou v Česku počítat s identickými nálepkami populismu, extrémismu, nacionalismu anebo fašismu. Opakuje se situace, kdy před českými volbami slovenský mainstream otrocky kopíroval „narativy“ českého hlavního proudu, ve kterém si notovali média korporátní s veřejnoprávními.

Jednou se politika redukuje na Antibabiše, jindy na Antifica. Je nepředstavitelné, že by se ze slovenského odstupu objektivně referovalo o Babišovi, jako o schopném profesionálovi, kterého zaměnit Fialou byla tragická chyba. Stejně tak od českého mainstreamu určitě nehrozí, že z odstupu zhodnotí Fica jako realistu a pragmatika, kterého Slovensko potřebuje, pokud Brusel s Američany nemají Slováky sežrat zaživa. Něco takového se v českých médiích hlavního proudu určitě nenapíše. Disentní hlas prezidenta Klause je pouze výjimkou (byť důležitou) z pravidla.

Globalizace mainstreamu brání otevřené debatě o politice, ekologii, ekonomice či migraci. Odstup provázený pochybností, nedůvěrou, skepsí je v hlavním proudu nežádoucí. Globalizace nemá žádný plán „B“, nepřipouští alternativu, vše, co nesouzní s hlavním proudem ignoruje, vytěsňuje na periférii. Mainstream je alergický na pochybnost, zda vnucované pravdy nejsou konstrukty budovanými na písku. Je alergický na podezření, že se tady hraje s falešnými kartami. Alergický na nezávislé myšlení a vlastní názor, pokud tento protiřečí vnucovanému „narativu“.

Vidíme, že globalizace má totalitární sklony. Považuje se za dobro, které je vhodné šířit násilím. Protože naše zkušenost s globalizací je čerstvá, můžeme se pouze dohadovat, jak tento experiment dopadne. Jsme svědky konce politiky? Staneme se otroky technologií, které nebudou počítat s naší volbou a budou neosobně určovat, co je pro nás dobré? Blíží se moment, kdy pomine pokušení manipulovat volby, aby dopadly „správně“, protože se rozhodne, že je zbytečné volit?

Je zde samozřejmě i opačná možnost. Tou je vystřízlivění z globalizace. Poznání, že je třeba dostat pod kontrolu to, co nás kontroluje. Není nereálné předjímat, že když hlavní proud vytěsní na periferii vše, co je nesourodé, jiné, svobodné, autentické, ale také pravdivé a chytré, stane se takto vyprázdněný hlavní proud sám periférií. Kde je napsáno, že globalizací končí dobrodružný příběh člověka, který věčně něco hledá, nachází, ztrácí, zachraňuje? Stalo už se někdy, že se člověk smířil s tím, že už nic nebude jinak?