Ke Gottovu jubileu měl co říci písničkář Jan Burian. Použil ovšem svá slova z minulého výročí, řka, že „za další mi ten pán nestojí“. „Právě on je ovšem do značné míry ikonou našich společných průšvihů, morální a kulturní bídy,“ říká Burian a dodává, že mu to stojí za ztrátu pár facebookových přátel.

O TĚCH, KTEŘÍ NEZÁVIDÍ

Tak jsem si zase jednou pustil zprávy na veřejnoprávní televizi. Zrovna tam oslavovali narozeniny mnohonásobného vítěze ankety Zlatý (Český) slavík. Provází mě celým životem. Od puberty, kdy jsem jásal nad jeho Zdvořilým Woodym, přes období, kdy jásal on nad tím, jak se nám za onoho režimu dobře žije: Mám rozprávkový dom s vysokou strechou kdesi pod nebom – a procházel se přitom po paneláku, jako by tam mašíroval denně...

Pracoval jsem nějakou dobu jako redaktor hudebního časopisu Melodie, s nímž zpěvák a jeho parta dosti válčili, zvláště když se někdo z redakce odvážil napsat cokoli kritického o tom socialistickém kýči, jehož symbolem se mistr stal. Nejspíš logicky pak muselo přijít i vystoupení v Divadle hudby, kde se jako jeden z hlavních řečníků přihlásil ‚do služeb socialismu‘, k takzvané Antichartě. Osobně jsem v listopadu 1989 přivítal, když na balkoně Melantrichu společně s Karlem Krylem zpíval hymnu: zdálo se, že když se na stranu demokracie a svobody postavil on, řadě lidí dojde, že také mohou bez obav převléct šat.

Zanedlouho po převratu si tak konečně mohl splnit dávný sen a spolu s normalizačním pop králem Františkem Janečkem zakoupit zmíněný kritický měsíčník Melodie, aby je už recenzenti nemohli otravovat. Pochopil jsem, že ten kapitalismus vzali za správný konec.