"V domácí politice měl výkon smíšený, nelze jej charakterizovat jako jednoznačný úspěch. Jako osoba častokrát synkretický a eklektický, jako politik napůl Ronald Reagan a napůl Jane Fonda – v zahraniční a bezpečnostní politice Reagan, v kulturně-morálních otázkách Fonda. Neochvějný atlantista, jenž měl ohledně západního zakotvení ČR v NATO i v EU jasno," napsal Joch ve své bilanci.

"Disidentské období bylo nejstatečnější částí Havlova působení. V nejzásadnějším konfliktu té doby – konfliktu mezi svobodou a totalitarismem – stál Havel na správné straně. Nikoli zvenčí a z bezpečí, nýbrž zevnitř: na území nepřítele, vydán jeho moci napospas, obrněn pouze „mocí bezmocných“."

Mohl mít absolutní moc, nechtěl ji

"Po listopadové revoluci a svém zvolení presidentem se Havel těšil absolutní autoritě a mohl mít i absolutní moc, kdyby chtěl. Slouží mu ke cti, že po ní nesáhl. Přivedl zemi k ústavní, parlamentní demokracii. V té době byl Georgem Washingtonem – ne Robespierrem, ne Napoleonem - našich novodobých dějin," konstatuje Joch.

Havel byl v devadesátých letech kritizován za přílišnou mírnost směrem ke komunistům. "Lze mu vytknout přílišnou shovívavost k reliktům minulého režimu – osobním i systémovým. Buďme si však vědomi toho, že u všech jednání v listopadu 1989 jsme nebyli a víme, že přechod k demokracii ani zdaleka nemusel být tak bezbolestný a hladký."

A poněkud zvláštní bylo i jeho druhé angažmá na Pražském hradě. "Ve svém druhém funkčním období se jako president nezřídka vzdalovat od reality své země a unikal do sfér esoterických, do sfér úvah o „globálních problémech světa“ a o globální světové vládě, a dopracovával se k pozicím, jež by byly z hlediska našich tradičních svobod problematické," podotýká Joch.

Buďme mu vděční

Pro reputaci České republiky po pádu režimu ovšem udělal mnoho. "Vždy byl hlasem loajality vůči našim spojencům, především octli-li se ve válečném konfliktu - kdy masky padají a jasně se ukazuje, kdo je přítel a kdo ne -; častokrát hlasem mezi našimi ústavními činiteli osamělým, ojedinělým, vždy však neochvějným, jistým, spolehlivým. Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země."

Za tuto jeho službu mu podle Jocha naše země musí být po právu vděčna.