I v roce 1968 padl 25. srpen, pátý den okupace, na neděli jako letos. Uplynulý víkend v sobě skrýval výroční den, který se týká takzvaných osmi statečných Rusů, z nichž se někteří za náklonnost Československu dostali dokonce do blázince. A ti, kteří přežili dodnes, bojkotují českého prezidenta Zemana. Ve městě s „ruským vlivem“, které má mimo jiné svou odnož Milionu chvilek pro demokracii, to v uplynulém týdnu na veřejné akci připomněl tamní historik Jan Nedvěd.

„Sice si připomínáme ruskou okupaci, ale je to také příležitost si připomenout ‚osm statečných‘, kteří 25. srpna 1968 vyšli na Rudé náměstí s transparentem ‚Za vaši i naši svobodu‘. Byl to lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delon, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, překladatelka Natalja Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov, lingvistka Larisa Bogorazová a Taťjana Bajevová,“ promluvil o odvážlivcích ze Sovětského svazu, kteří dali najevo nesouhlas s okupací Československa.

Za hrdinství blázinec

„Sedm z těchto osmi statečných lidí bylo potom perzekuováno, vězněno a zavíráno do psychiatrických léčeben,“ pokračoval historik. Někteří ze Sovětského svazu později emigrovali. V roce 2013 zopakovali tento protest znovu na Rudém náměstí, tehdy ruská policie zatkla deset lidí. „Za tyto osoby se postavila česká i slovenská diplomacie, za což jim rozhodně patří dík. Loni, při padesátém výročí okupace Československa, se sešlo znovu na Rudém náměstí 40–50 ruských občanů včetně Pavla Litvinova a potomků některých těch dalších aktivistů. V této souvislosti připomínám také ono populistické gesto prezidenta Zemana, který chtěl v roce 2014 in memoriam ocenit paní Gorbaněvskou a některé další z těchto aktivistů. Ti ovšem na protest proti Zemanovi odmítli jakékoli vyznamenání převzít,“ zmínil ještě expert na novodobé dějiny.

(Gorbaněvskou na vyznamenání navrhli poslanci TOP 09 i veřejnost. Přesto disidenti Fajnberg a Litvinov českého prezidenta kritizovali. „Nedávná vystoupení Miloše Zemana ke špatně zamaskované agresi Vladimira Putina proti Ukrajině jsou neslučitelná s heslem '

‚Za vaši a naši svobodu‘, které Nataša přinesla na Rudé náměstí 25. srpna 1968,“ sdělili tehdy ve společném prohlášení. Oni sice nedostali oficiální pozvání na předávání státních vyznamenání, ale uvedli, že by se vzhledem k Zemanovým postojům stejně nemohli zúčastnit. Pozn. red.)

Vzývaný pořádek mě děsí

Západočeský dějepisec v srpnu slaví jeden rok od vydání své knihy „Neskloníme hlavy“ – ta je zaměřena na okupační rok 1968 v Karlových Varech. „Karlovy Vary byly před 50 lety místem, kde došlo k násilným nepokojům. Je to poměrně opomíjená část české, ale i karlovarské historie,“ říká. Tematika je mu dlouhodobě blízká a hovoří o ní i na aktivistických akcích, jako tomu bylo letos spolu s podporovateli Milionu chvilek pro demokracii v Karlových Varech v Zeyerově ulici. Takto veřejnosti vysvětluje okupační rok:

„V roce 1968 nastal jakýsi zvrat v komunistickém režimu, který zde působil od února 1948. Byla to jakási historická anomálie. Spisovatel Milan Šimečka to jednou nazval jako ‚nepořádek‘. Ti normalizátoři, kteří přišli po roce 1969, on nazýval ‚obnoviteli pořádku‘. Mně osobně toto slovo na to pasuje úplně nejlépe. To, co zde vlastně probíhalo, bylo pro komunistické mocipány jakýsi nepořádek. Jistě toto slovo má mnoho významů, mnoho konotací. Ovšem ten vzývaný pořádek, který se vzývá ještě dodnes v mnoha souvislostech, mě mnohdy děsí,“ poukazuje ve svých slovech na souvislosti, jejichž přesah bychom si měli uvědomit i dnes. „Je to totiž ten vnější pořádek, jen pouhá fasáda pořádku, kterou tehdejší komunističtí mocipáni velice vnímali. Především tedy ve východoevropských komunistických zemích, kdy u nich český nepořádek vzbuzoval velké obavy. Je už poměrně známou skutečností, že hodně lidí, jak v Sovětském svazu, ve Východním Německu, v Polsku, Maďarsku a dalších státech, vzhlíželo s velkými nadějemi k tomu, co se v Československu odehrávalo v první polovině 1968,“ pokračuje s tím, že právě pro tato očekávání bylo potřeba nenechat vyhasnout jiskru svobody, která ač byla podnícena samotnými komunisty, ohrožovala vlastně celé východní panství, byla právě oním závanem svobody.

Splnit příkaz, nemít zodpovědnost. Proto Zeman?

„Onen pořádek, jak o něm mluvil Milan Šimečka, tak byl především ‚neměnností‘. Vše muselo zůstávat beze změny, zároveň s touto neměnností se pojily i určité jistoty. To znamená, když dostanete nějaký příkaz, tak ho splníte a nemusíte se obávat žádné zodpovědnosti,“ vysvětluje Jan Nedvěd rys, který je blízký všem totalitním systémům a diktaturám: „Proto je i v dnešní době mnoho lidí v naší rozdělené společnosti víceméně protidemokraticky zaměřeno. A to z té obavy, že by přišli o nějaké jistoty. Proto pak také z různých důvodů adorují prezidenta, premiéra, kteří se zdají být zastánci pevné, nebo silné ruky.“

Znamená to podle něj, že demokracie u nás stále ještě není dostatečně etablována. Natolik, aby lidé cítili, že i zodpovědnost musejí vzít spolu se svobodou do vlastních rukou.

Jak se vyrábí pravda. Tehdy i dnes…

V roce 1968 šlo podle jeho slov jen o krátký záblesk svobody. „V roce 1969, o rok později, si mnoho lidí přišlo do ulic připomenout okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V té době už zasahovaly proti českým demonstrantům pořádkové síly. Zejména Československá lidová armáda, Lidové milice a další složky. V roce 1969 již bylo naprosto zřejmé, že společnost už je rozdělena,“ konstatuje historik, který onu „normalizaci“, která nastoupila po 1969, prezentuje jako režim, který měl za úkol především vymazat veškeré myšlenky na ono svobodné vzepětí z první poloviny roku 1968.

„Jak jsem zmiňoval pozměňování významu slov, tak právě k tomu došlo v době normalizace. V těch inkriminovaných letech každý věděl, co se stalo. Že došlo k okupaci. V době normalizace slovo okupace vymizelo z oficiálního slovníku. Už zde byla pouze bratrská internacionální pomoc. Rád bych v této souvislosti zmínil jeden podstatný fakt: ač v zemi zůstávaly sovětské jednotky, tak normalizační režim vytvářeli Češi a Slováci! Tedy čeští a slovenští komunisté, kteří právě i díky posunu významu těchto slov relativizovali pravdu. Ze lži vyráběli novou, oficiální pravdu. A to je věc, která se vlastně v naší společnosti projevuje až dodneška: relativizování pravdy. I zjevný fakt jsou dnes veřejní činitelé schopni a ochotni překroutit, tak aby pravda zůstala zahalena v jakési mlze nejasností. Tohle je největší prohřešek, který bych já osobně komunistům vyčetl,“ podotkl Jan Nedvěd.

Historik v roli aktivisty. EU je v poho

Podle historika zde jednoznačně 30 let po pádu komunistického režimu stále tyto tendence zůstávají. „A proto je nutné se jim bránit. Stát za pravdou, žít v pravdě. Co udělalo několik málo lidí v době normalizace, kteří se vzepřeli režimu, ať způsobem života nebo aktivním vystupováním, je potřeba doceňovat neustále. Zůstávat v té pravdě – je to poselství nejen roku 1968, ale myslím, že i Charty 77 a dalších opozičních skupin jako křesťanských aktivistů a podobně,“ obrací se k lidem a opět zdůrazňuje:

„Takže – za normalizaci nemohli Rusové, tu vykonávali poslušní soudruzi, kteří poslouchali příkazy z Moskvy. Dneska kolikrát slyšíme, jak jsme omezováni na suverenitě díky Bruselu nebo Evropské unii a podobné nesmysly. Naopak, v tehdejší době jsme neměli žádnou suverenitu. V té době se o všem rozhodovalo v Moskvě. Ale všechny příkazy vykonávali poslušně čeští a slovenští komunisté,“ máme mít na mysli, stejně jako následující paralelu: „Tehdy všechno řídila strana. Dneska to vše neřídí strana, dneska je to firma. Soukromá firma, která podobně jako v normalizaci vyžaduje především poslušnost, loajalitu. Budeš poslušný? Dostaneš funkci. Budeš ještě aktivnější? Dostaneš přidáno. Proti tomuhle je opravdu potřeba se postavit. Aktivně. Zdůrazňovat to třeba i mladé generaci. Protože mladá generace, která se narodila do svobody, už dneska tolik to nebezpečí nevnímá. Proto je potřeba jim neustále připomínat, že svoboda není zadarmo!“