Městský soud v Praze rozhodl, že případ není promlčený. Dvěma ze tří „přisluhovačů minulého režimu" soud uložil trest vězení, třetí vyvázl s podmínečným trestem. Pro Petra Placáka je toto rozhodnutí zadostiučiněním. Ale co to znamená pro nás ostatní, ptá se Luděk Navara.

Někdo prý řekne, že nic, protože šlo o jejich soukromou válku. Jiný to prý ale může vidět jinak: Na světě nejsou soukromé války. „Možná ten vzkaz od soudu zní takto: Stejně jako nebyl promlčený případ Placák, není promlčená ani naše komunistická minulost, která začala tak dávno," píše autor komentáře.

Komunismus nás podle redaktora zasáhl mnohem více, než sami tušíme, a hlouběji, než cítíme. „Jsme děti minulého režimu i tehdy, když si na něj sotva vzpomínáme. Není to promlčená minulost, stejně jako to není minulost za tlustou čarou," podotýká Navara.

Nepromlčení. Klíč k pochopení a k budoucnosti

Boj za demokratické hodnoty nikdy nemůže skončit. Proto je prý dobré, když si připomínáme, jak snadno v únoru 1948 padl demokratický režim. To výročí je podle Navary důležité pro budoucnost, nikoli pro minulost.

Dějiny tyranií nejsou podle autora nikdy jen dějinami tyranií, ale i dějinami těch, kteří se tyraniím (ne)stavěli na odpor. Jeden tyran prý vždy otevírá cestu jinému. To je podle redaktora součástí poselství „února 1948": Nesvobodné režimy se navzájem posilují, i když to tak nemusí vypadat na první pohled.

Klíčem k pochopení toho všeho je prý „nepromlčení" v tom nejširším slova smyslu. „Stejně jako jsou zločiny, které nejde nestíhat, jsou dějinné události, kterými se nelze nezabývat: Nezkoumat je a nehledat v nich klíč k budoucnosti, i když to někdy na první pohled vypadá jako naprostá ztráta času," uzavírá Luděk Navara pro MF Dnes.