„Žijeme v krásné zemi. Zemi s bohatou historií, architektonickými skvosty, nádhernou přírodou, velice schopnými a pracovitými lidmi. Naši vědci vymysleli kontaktní čočky, podílejí se na léčbě AIDS, bývali jsme hokejovou velmocí a jsme stále velmi kulturním národem,“ uvádí houslista svůj příspěvek do debaty ke stoletému výročí a dodává, že jsme nyní na vrcholu ekonomického blahobytu. Ale hned iluzi o krásné zemi boří.

Prý žijeme v zemi, která pláče. „Vytratila se vize, směr, kulturnost, sounáležitost. Závist nezmizela a mezilidské vztahy snad nikdy nebyly horší,“ připadá Šporclovi.Podle houslisty se vykopaly obrovské příkopy mezi městem a vesnicí, Prahou a zbytkem republiky, sídlišti a středy měst. Šporclovi vadí, že se útočí na intelektuály, Romy, migranty a obecně na lidi, kteří nezapadají. Všechno se prý točí kolem peněz a o zvyšování národní hrdosti nemůže být řeč.

Šporcl zmínil i návrat komunistů k moci a dodal, že lidé zřejmě podvědomě potřebují silného vůdce. Jaký je důvod? „Staré struktury nikdy opravdu nevymizely,“ myslí si houslista a dodává, že lidé jsou lhostejní. Prý jako národ nemáme ke komu vzhlížet, není, kdo by nás vedl, ukazoval cestu a připomínal základní principy slušného chování. „Atmosféra donášení a velkého bratra sledujícího všechno a nejlépe všechny je naprosto zřejmá a alarmující,“ ohrazuje se houslista.