Češka žijící v Norsku, Běla Gran Jensen, překvapila přítomné stručným tvrzením, že o multikulturalismu neslyšela. Rakušanová zavzpomínala, jaké to bylo kdysi v Německu: „Tam byla filozofie a očekávání, že to třeba pomůže k integraci. Já jsem si to zažila v Německu – zajímavá procházka po různých kuchyních, různých slavnostech…,“ zasnila se novinářka.

Multikulti je bezva a prima!

Jaroslav Hutka byl sdílnější: „Já k tomu mám také kladný vztah. Jezdili jsme na multikulturní festivaly, procestoval jsem mnoho západních zemí a vždy mne to ohromně bavilo. Nemalá část studentů to chápe tak, že kultury jsou si navzájem rovny. A teď jde o to, zda se díky současné situaci ta kultura zapouzdří a udržuje si vlastní kulturu, náboženství. Multikulturalismus je takový úřední pojem. To samé je pojem politická korektnost. Do dneška nevím, co to znamená. Ale nepřátelé té politické korektnosti přesně vědí, co se říká, že třeba teď jsme na hranici politické korektnosti. Fakt jo? A kde to bylo?“ zasmál se zpěvák.

„Já jsem žil v Nizozemsku ve čtvrti, kde byla menšina Nizozemců,“ podělil se s přítomnými Hutka. „Tam žily všechny možné národy, bylo to blízko centra u třetího ramene Rýna, takže jsme všichni platili ale úplně malinkou daň z hráze: To spolužití ve chvíli, kdy do toho ten stát blbě nehrabe, tak to funguje. A pokud policie, tak čas od času, aby udělala jakýs takýs pořádek, ale my jsme byli vedle sebe. Sousedi byli z Kapverdských ostrovů, měli hodně dětí a třeba měli hrozně hlučný silvestr. Ale to všichni věděli,“ pochechtával se. „Byly tam všechny možné kultury, tak i arabské. Jednou jsem sháněl vepřové sádlo, a když jsem k nim přišel, tak se strašně rozchechtali a já si uvědomil, jaký jsem blbec. V Nizozemsku jsem zažil to míchání kultur, že jde o něco svobodného, protože ta svobodná cesta z holandského protestantismu až z  východního kolonialismu, který nesl takový socialistický realismus, je pro společnost strašně pozitivní. Jen přítomností těch cizinců. Po generace to byla dlouhá cesta. Byl to veliký přínos a neublížilo to Nizozemsku, protože Nizozemsko je jejich zemí, přijímají nizozemskou kulturu a jsou jejími zastánci,“ pochválil „bývalé cizince“ Hutka.

Jak se manželky změní v sestry

Rakušanová podotkla poměrně jasnou věc, že zákony v Německu jsou velice podobné jako u nás. Mnohoženství je zakázáno, sňatky s nezletilými také. „Takže když přijdou uprchlíci s dalšími manželkami, tak to sami neproklamují, že to je jejich další jako manželka. Pak děti, „sestra“ se svými ratolestmi.  Příběhy jsou dost podobné – mladý pár, co přijde spolu ze Sýrie, ale dívce je 14. A klukovi třeba 17. Než odcházeli ze Sýrie, tak je rodiče oddali, aby ona měla na cestě nějakého průvodce, který ji ochrání. Přijdou do Německa a první, s čím jsou konfrontováni, je, že jejich sňatek neplatí. Pocházejí ze společenství, kde je problematické být v situaci, že je svobodná. To je zneuctěna, vrhnou se na ni příbuzní, takže nemůže jít ani domů, protože by ji vyhodili z domova. To si v Německu uvědomují, začalo se o tom mluvit a opravdu se věci řeší individuálně případ od případu,“ pronesla pochvalu Rakušanová.

„Nesetkala jsem se s tím, že by někdo vyžadoval vděk. Lidé se musejí postarat o to, aby se postavili na vlastní nohy a nebyli na sociální podpoře. Ale toto přece známe u nás z romských ghett. Kolik mých kamarádů už řeklo – já osobně proti Romům nic nemám. Tento pocit hanby se nějak nedaří vymýtit,“ posteskla si novinářka.

„Vážný problém to je a je nečekaně širší, než bývalo v normálních stoletích. Souvisí to s počasím, s přemnožeností a s nerovnoměrným rozdělením bohatství. Na druhou stranu bych řekl, že už tento problém Romů řešíme přes třicet let. Jak Romy, tak i sociálně slabé jsme odstrčili do ghett, kde jsou víceméně uvězněni, dluhy a tím vším. To vše se dá řešit, ale to jsme jakoby nechtěli slyšet. Že prý svoboda a demokracie se o to postarají,“ kritizoval Hutka. „Taková fašistická strana, jaká je ta Okamurova, se strachem ve svém programu získala deset procent v Parlamentu. Islám tady neznáme. Odpor nejen vůči Arabům, ale i čínským křesťanům, vůči komukoliv, Ukrajincům. Jsme nehostinní, neochotní… Probouzíme se později, ale probudit se musíme. Měli bychom se naučit imigranty přijímat, abychom mohli sdílet jejich utrpení, příběhy a abychom tím byli také obohaceni,“ apeloval zaníceně Jaroslav Hutka.

Afghánská normálka: Z holčičky chlapeček!

První dotaz vznesla žena středních let: „Hostitelská země má přece svůj zákon, který zakazuje dětské sňatky. Nesouhlasím, aby se vedle zákona prosazovalo ještě právo šaría…“

Rakušanová reagovala slovy. „Co čtu o muslimské společnosti, o ženách, tak pro mne je to horor, ale ono to má svoje kořeny. Protože muslimů přišlo do Německa najednou opravdu mnoho, tak se tam odehrávají absurdní věci, na které by člověk vůbec nepřišel. Třeba  dítě, o kterém všichni ve škole předpokládají, že je chlapec, je holčička. To se zjistí i po půl roce,“ šokovala přítomné. „Jsou z afghánské rodiny a problém je, že jejich matka má čtyři děti a všechny jsou to holky. A protože by se vystavovali opravdu brutálnímu posměchu ze svého afghánského okolí, a tohle je prý úplně běžná věc, že jsou perzekvováni, že nemají chlapečka. Tam se tohle děje a všichni o tom vědí. Mlčky to tolerují. Problém je, že prvoplánovitě je tam ženská doma pořád zavřená, jako by byla v domácím vězení. Když se někam přijde a musejí se respektovat zákony dané země, to je samozřejmě logické.“

Korektně nekorektně

„Chtěl bych reagovat na pana Hutku, který neví, co je to politická korektnost,“ pustil se muž do barda. „Myslím tím, že to přesně předvedl tím, jak říká, že neví, co jsou to no-go zóny, že neví, co je to multikulturalismus. Politická korektnost je zavírání očí před touto skutečností. A co autocenzura? ZDF, která odmítla informovat o tom, co se stalo ve Frankfurtu o silvestrovské noci. Integrace je možná, pokud to budou chtít obě strany, pokud jen jedna, tak se to nikdy nemůže povést. Studoval jsem ve Štrasburku a měl jsem tam spousty kamarádů i mezi muslimy. To bylo ještě tehdy, když se o těchto problémech vůbec nemluvilo. Ale zažil jsem tam takové věci, třeba když jsem si půjčil kolo, tak mne varovali, abych nejezdil přes jednu čtvrť, zvláště ne v noci. To je ta no-go zóna,“ dal k lepšímu zážitek ze studentského života. A přidal dotaz k podle něj nelehkému výhledu, že opět začneme utíkat do zahraničí: „Jak to bude tady? Tady nepřijedou tanky, neudělají komunisté puč a nezačnou popravovat, ale je to salámová metoda. Když nastane ten čas, teď už je to za hranou, sbalím se a jdu. Kvůli svým dětem.“

Rakušanová zavzpomínala na srpen 1968: „Můj muž byl skoro nepříčetný, když jsme odcházeli, protože jsme se nebránili, protože všichni vojáci zůstali v kasárnách. Vždyť přece vletí-li do vzdušného prostoru nějaké letadlo, které nebude mít výsostný znak a nedá se poznat, tak jej musejí bez milosti sestřelit, bez jakéhokoliv rozmýšlení,“ vytkla tehdejší apatii naší společnosti. 

Hutka se poté pokusil o oponování: „Já jsem se nevyhranil, že nejsou no-go zóny. Ale jsou pohyblivé a relativní. Jezdím každý rok do Indie, chodím do čtvrti, kterou bych považoval za no-go zónu. V roce 1979 jsem byl v New Yorku, byl jsem v zóne, přežil jsem to. Byl jsem vlasatej a nebál jsem se. Hrál jsem v cikánských ghettech tady u nás. Tamní lidé byli nadšení, většinou čekali před sálem, byli stydliví a měli radost, že jim bílej člověk zahraje a že pro ně zpívá. Takže jsem se objevil v několika no-go zónách. Nejhorší je upevňování pevných pověr. Ano, někde kolem Paříže jsou no-go zóny, ale když jedu pařížským metrem, tak jsem v tom vagónu občas nejistý. Nastoupí nebo vystoupí divní lidé,“ odlehčil téma Hutka.

Mladá žena z auditoria se přiznala: „Mne okouzluje téma otevřenosti. Jiní lidé, jiné kultury, jiné přístupy, to je něco, co nás může oživit, možná i zachránit před naší strnulostí. Za to vám děkuji, že to sem vnášíte,“ ocenila hosty besedy.

Bez strachu to zvládneme!

Jensen vytkla přítomným, že jsme strašpytlové: „Spousta lidí se tu bojí něco říci. Panuje tady ještě pořád strach. Až se jej zbavíte, tak to bude moc fajn,“ dodala povzbudivě.

Rakušanová připomněla další téma, které se podle ní na besedě i v naší společnosti moc neotevřelo, a to je normalizace. „To souvisí s tím, že se tu o tomto úseku našich moderních dějin vůbec nemluví nebo se zahraje do autu. Je jasné proč. Ti lidé, kteří u toho byli, jsou ještě naživu, a jejich děti jsou také ještě pořád tady, oni to z domova znají. Dokud se nezbavíme tohoto velice živého pozůstatku komunismu, tak nebudeme svobodní. A nebudeme sebevědomí a budeme mít pořád nějaký komplex. A řekneme si – to zvládneme,“ napodobila snad nevědomky, snad záměrně německou kancléřku.

Pozor na islámské domovní důvěrníky!

Mladý muž si povzdechl, že se pořád mluví o islámu. „To, co se hlásá, co je fundamentalistický islám, tak to má takový tón – promítněte si to na sebe. Za komunismu jsme všichni vypadali, že jdeme do průvodu, zdobíme okna, a kolik lidí tomu opravdu věřilo. A takto i žije ta islámská komunita,“ vysvětlovala Rakušanová. „Není přece možné, aby to těm imámům všichni ‚žrali‘. Tam je hrozný teror mezi nimi navzájem. Když za vámi třikrát přijde ‚islámský domovní důvěrník‘ z mešity, a řekni – ty pouštíš holku do školy bez šátku? To jsi správný muslim? To tedy nevím… To je teror. Vzpomeňte si na domovní důvěrníky, co tady bylo. Spousta jich žije tak, že to náboženství je jakási slupka a pod tím jsou úplně běžní lidé. Hrozné je, že se člověk muslimem narodí, že nemůže vystoupit. Jsou země, že když by prohlásil, že vystoupil z islámu, tak jej zabijí.“

„Já jsem žil v Rotterdamu, kde tou dobou bylo asi 150 000 muslimů. Ale víceméně jsem o nich nevěděl, viděl jsem pár mešit, v obchodě  jsem občas potkával ty zahalené holky, ale nebyl s tím problém. Asi sedm let je již starostou tohoto města muslim. A tomu největšímu přístavu na světě to nijak nevadí. On je sociální demokrat. Londýn má také muslimského starostu. Vzít to tak strašně jednoduše, že je tady nějaké hnutí, které je jak v křesťanském středověku a míní obsadit a ‚muslimizovat‘ celý svět, to je strašlivý omyl. A Kurdové jsou muslimové taky!“ konstatoval Hutka.

Jensen to vzala po svém: „Já ten problém vidím úplně jinak. Rozdíl mezi Západem a muslimy je, že s tím nepracujeme. Na světě máme 274 milionů analfabetů. Jenom v USA je jich 30 milionů.“

Moderátor Mikuláš Kroupa na závěr vzpomenul na Prahu, kde bydlel: „Pode mnou na Plzeňské bylo romské ghetto, žili tam ve vybydlených bytech. Člověk v tísni tam udělal obrovskou práci – klesla tam kriminalita, děti začaly chodit do školy. Stačila jediná rodina, co začala prodávat tvrdé drogy, a všechno poškodila. Dnes je situace zase jiná, skoupila to italská firma, Romy vystěhovali. Někdy opravdu záleží na tom, kdo se v té společnosti stane lídrem, vůdcem. Je hanebné, když země nemá dobré zpravodajské služby, které nezasáhnou,“ ukončil besedu moderátor.