Pamatujeme si na heslo „Zpátky do Evropy“. Mělo navodit idealizovanou představu první republiky v kombinaci se stejně idealizovanou představou západoněmeckého blahobytu. Vyženeme komunisty a bude dobře, rezonovalo ve většině hlav. K tomu se přidal optimismus, že „oni nám pomohou“ a vrátí se emigranti a podpoří cestu k blahobytu. Za jak dlouho doženeme v platech Rakousko? Ukázalo se, že věci se vyvíjejí poněkud jinak. Povedla se cesta od kolektivismu k individualismu. Konečně bylo možné se s hrdostí hlásit ke lhostejnosti k cizím osudům a vlastní stát vidět jako nepřítele.

Přijmeme-li argumentaci politiků všech ostatních stran (mimo SPD), podle níž nemůžeme bez EU přežít, měla by padnout otázka, jak jsme se vůbec dožili roku 2004, jak vůbec mohou existovat evropské země mimo EU a co tak skvělého jsme za těch 17 let získali? Dozvíme se, že dostáváme evropské dotace a máme spoustu nových příležitostí, které vyplývají z liberalizace mezinárodního obchodu. Vypočítává se volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. Lahodí to mnohým uším, jenže kapitál je volně a nezdaněn vyvážen ze země, cizí zboží volně a radostně vytlačuje domácí, aniž je nutně levnější a/nebo kvalitnější, a stejně je to se službami, nejen bankovními. Volný pohyb osob si lidé představují jako stáže studentů v zahraničí a cestování s minimem formalit. Jenže důležitější je volný pohyb levné pracovní síly, což vede k udržování nízkých mezd v ČR, a tím i nízkých důchodů a nízké životní úrovně tak potřebné pro podnikatele nezávislé na domácí spotřebě. Dvoj- a trojkoalice argumentují, že místní občané nechtějí některé práce vykonávat, a tak našim zaměstnavatelům chybí pracovní síla. A jsme přece „malá exportní ekonomika“. Jenže naši občané spíše nechtějí pracovat za tak nízké mzdy. Chtějí totiž žít důstojně s rodinou bez velké nouze, ne na špinavé ubytovně a posílat peníze domů jako mnozí gastarbajtři.

A pak je tu důležitá otázka, jestli ti „naši podnikatelé“ jsou vůbec naši. A jsou-li „naši“, jestli tady platí daně. Většinou neplatí, mají přece „daňové ráje“. Evropská unie ale přece „bojuje“ proti daňovým rájům. Bojuje tak úspěšně, že za dlouhá desetiletí nebylo dosaženo žádného pokroku. Pokud ovšem nepokládáme za úspěch vytvoření seznamu daňových rájů, z něhož samozřejmě nevyplývá omezení jejich využívání. Daňové úniky jsou tedy legální, prostě „volným pohybem“. Světový obchod je totiž zliberalizován natolik (pomocí smluv GATT a WTO doplněných smlouvami o dvojím zdanění podle vzoru OECD), že žádná země není schopna zabránit vývozu kapitálu. Není to jako před válkou, kdy podnikání v Československu znamenalo placení daní v Československu ve prospěch národního hospodářství a občanů státu. Doba se změnila. Národohospodáři už nejsou, jen úředníci, účetní a analytici firem. Politici, ač stále ještě volení občany národních států, se už nezodpovídají svým občanům, ale většinou slouží nadnárodním korporacím a jejich zájmům.