Anglický výraz windfall znamená nečekané peníze anebo náhlé bohatství. Například výhru v loterii. Výhrou v loterii se loni pro banky, energetické a petrochemické firmy stal razantní růst cen. Ministr financí si vypočítal, že zdaněním těchto „nečekaných“ zisků stát vyinkasuje od velkých bank do rozpočtu 33 miliard korun.

O tom, že stát dokáže obrat banky o peníze, kterými si banky přilepšily na úkor občanů, ale od počátku panovala pochybnost. Banky totiž mají řadu legálních možností, jak naložit s nečekaným ziskem, aby se vyhnuly zdanění. Než o peníze přijít, raději je kreativně investují. Nakonec pan ministr z bank nevydoloval ani miliardu.

Můžeme se jen dohadovat, zda v tomto příběhu šlo o naivitu politika (který kdysi vystudoval elektrotechniku a financím nešéfuje díky své odbornosti, nýbrž za partajní zásluhy), anebo zda předem věděl, že s ním banky zametou a navýšil očekávané příjmy rozpočtu již s vědomím, že se o 33 miliard zvýší deficit. V každém případě se postaral o názornou ukázku, jak vypadá vztah státu a finančního sektoru, a kdo má v tom vztahu navrch.

Vztah reálné ekonomiky a světa finančních spekulací je toxický. Podstatou kapitalismu je akumulace kapitálu. Nejprve několik největších boháčů vysaje ze společnosti peníze a s nimi demokracii, protože kde mizí soběstačnost, ať už občana anebo státu, mizí i demokracie. Pak jiní boháči, finanční spekulanti, do toho vakua nalijí peníze virtuální, nekryté, a všechny těmi vymyšlenými penězi zadluží. Tak se vypaří i poslední zbytky demokracie. Bez demokracie, které synonymem je i spoluodpovědnost, společnost chudne, pustne, hloupne, upadá a boháči řeší, co s takovými lidmi k ničemu, kterých je navíc zbytečně moc. Správná otázka přitom je, k čemu jsou lidem ti boháči.

Než systém, jehož motorem je touha po zisku, respektive chamtivost, zkolabuje na akumulaci kapitálu, politici se snaží nervózní občany přesvědčit, že situaci mají pod kontrolou. Tam, kde to nejde s kapitalisty po dobrém a v praxi se ukáže, že tak zvaná společenská odpovědnost firem je jenom teatrální nesystémové gesto, zatváří se politici přísně a přijdou s nápady, jako je zmíněná windfall tax. Lze ale zachránit kapitalismus šikanováním kapitalistů?!

Cosi jako „nečekaný zisk“ neexistuje. V režimu založeném na privatizaci zisků a socializaci nákladů není ambicí státu dozor nad kapitalisty. Stát je na kapitalistech závislý. Jsou to kapitalisté, kteří nad státem převzali dozor místo občanů, kteří stát platí. Bankám pak občané patří jednotlivě, prostřednictvím úvěrů, půjček, hypoték, ale i společně jako stát. Stát je u bank zadlužený bez šance vyklouznout z dluhové pasti, kdy banky profitují z úroků a splácení dluhu nereklamují, nýbrž šikovně blokují.

Kapitalizmus je příběh finančního letadla, na jehož konci se rýsuje úplně jiný windfall, než z jakého se dnes těší kapitalisté. Nečekaným ziskem bude znárodnění kapitalistů.