Když se řekne sport, mělo by nám přijít na mysl „v zdravém těle zdravý duch“. Jenomže sport má daleko širší potenciál než pouhé sportování pro zdraví. Především je jednou z nejvyhledávanějších forem masové zábavy.

Na sledování sportu stojí mediální byznys, kdy vysoká sledovanost generuje vysoké zisky z reklamy. Sportovní celebrity prodávají nejen fotbalové míče, tenisové rakety a sportovní oblečení. Sportovní show sponzoruje kdokoli, kdo vyhodnotí konkrétní sportovní publikum jako svou cílovou skupinu, potenciální zákazníky.

Sport je fenoménem, který umí tmelit společnost. Lidé různého věku, různé politické orientace, příslušníci různých sociálních skupin běžně společně slaví vítězství národního sportovního týmu, společně jsou pyšní na úspěch svého atleta, když vyhraje v mezinárodní konkurenci. Právě na identifikaci s národními sportovními modlami se redukuje vlastenectví v dobách míru a v éře otevřeného globalizovaného světa. Výhra v hokeji bývá vzácnou příležitostí zamávat si praporem.

Odvrácenou stranou stejné mince je schopnost sportu lidi rozdělovat, probouzet v nich rivalitu, která umí přerůst ve fanatické nepřátelství. Agresivní fankluby sdružující lidi se sklonem k násilí najdeme všude, kde se chodí na fotbal. Fotbaloví chuligáni se nejčastěji servou mezi sebou na stadionech, anebo někde v soukromí. Ochotně se ale také připletou k demonstracím, kde je příležitost vymlátit výlohy, zapalovat auta a napadat policisty. A nějaký pravý sektor přijde vhod, když je třeba provést státní převrat.

Sport má i silný potenciál politický. Umí na sebe vzít podobu vlastenectví i nacionalismu. Státy upřednostňují podporu profesionálního sportu před podporou sportování občanů. Důvodem je prestiž, kterou státu přinášejí rekordy, medaile a tituly jeho reprezentantů. Těžko lze oddělit sport od politiky, jestliže nesportovní úspěchy prezentují jako reklama na politický režim.