Otázka na identitu je zásadní, ale odpověď není jednoznačná. Význam a síla národních států klesá, zatímco moc unie roste. Je to dáno volným přeshraničním pohybem lidí, zboží a kapitálu, nadřazeností unijní legislativy nad zákony jednotlivých států a konečně bruselským vměšováním se do vnitřní politiky členů, pod záminkou ochrany společných hodnot. Jsou lidé, a není jich málo, kteří považují národní stát za přežitek, identifikují se s Evropskou unií a perspektivu vidí v její komplexní integraci: Národní státy splynou v jeden stát a nejlépe i jeden národ evropský.
Komplikací je, že kultury, tradice, ekonomiky či zájmy jednotlivých členů EU nejsou ideálně kompatibilní. S členstvím v EU jsou spojena jak pozitiva, tak i negativa. EU je klub, ve kterém mezi rovnými jsou někteří rovnější. Původní společenství se rozrostlo o východní periferie, u kterých se nikdy nepředpokládalo, že jejich obyvatelstvo dosáhne stejnou životní úroveň, jaká je na Západě. Jednotný evropský stát, ze kterého by stejně profitovali všichni jeho občané, nebyl ani není na programu. Integrací se ve skutečnosti myslí pouze unifikace a centrální dozor tam, kde to je výhodné pro nadnárodní korporace.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Hoffman
