Od politiků slýcháme, že vědí, jak společnost učinit prosperující, bezpečnou, zdravou, vzdělanou… Proto jsme zaskočeni, když nečekaně ohlašují budoucnost temnou a chlubí se, že nám našli perfektního nepřítele, díky čemuž se můžeme těšit na nedostatek, chudobu a chaos.

Přesvědčit ovšem voliče, že bída je legitimní politický program, že regres a úpadek je třeba akceptovat, nikoli řešit, a že ke štěstí není třeba mít více než včera, ale naopak zjistit, co nepotřebujeme – to je mimořádná výzva i pro skutečné machry na politický marketing. Říct, že jsme si žili nad poměry, že dobře už bylo a nezbývá, než se uskromnit, to není program, pro který se veřejnost nadchne. Je to cosi, co je třeba lidem vnutit.

Legitimní je samozřejmě askeze, skromnost dobrovolná, nicméně ta má na rozdíl od bídy duchovní rozměr, jde o osobní rozhodnutí omezit závislost na materiálním světě. Na rozdíl od dobrovolné askeze, jež osvobozuje, má politiky organizovaná bída charakter retroaktivně vyměřeného trestu: To máte za to, že jste v minulosti volili neodpovědné politiky, kteří nadělali dluhy, tiskli nekryté peníze, které pak rozhazovali z vrtulníku!