Že není mnoho důvodů k optimismu, ještě neznamená, že se musíme stát pesimisty. Právě špatné poměry jsou výzvou hledat zdroje naděje. Optimismus existuje jako jakési „genetické nestavení“, něco na čem jsme nemuseli pracovat, co jsme si nezasloužili. Když se řekne, že osudem člověka je jeho povaha, myslí se tím, že rozený optimista umí najít něco pozitivního i na naprosté katastrofě.

Pak je zde ale optimismus povinný, ten, pro který se musí v nouzi rozhodnout rozený pesimista, skeptik. Jedná se o volbu z rozumu, danou poznáním, že pesimista sice zpravidla mívá pravdu, ale z té pravdy nemívá užitek. Povinný optimismus je sebezáchovná technika, kdy se silou vůle přimějeme ignorovat jasná znamení, že je vše ztraceno, nic nemá cenu, neboť byl překonán bod, od kterého již není návratu.

Povinným optimistou, anebo optimistou z krajní nouze byl zřejmě Franz Kafka, který napsal: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“ Je to drsná řeč, neboť tomu, co se na člověka řítí, se instinktivně snažíme zabránit, vyhnout se tomu anebo tomu předejít. Dobrým příkladem je marný, nicméně nutný zápas s fanatiky, kteří se opakovaně dostávají k moci. Aktuálně je normální člověk konfrontován třeba s ideologickým, klimatickým či genderovým aktivismem, a marný boj svádí s politiky, které si na krátkém vodítku vodí oligarchové či mafiáni.

Podstatou optimismu z nouze je smíření se s paradoxem, že není lepší budoucnosti bez toho, že zlo zvítězí, že zelení fanatici rozvrátí ekonomiku, že genderoví fanatici a progresivisté rozvrátí morálku a že ideologický dozor udusí svobodnou výměnu názorů, čili demokracii. Tím Kafkovým bodem, od kterého již není návratu, je v našem případě bod, kdy zlo ztratí masku. Bod, kdy vítězství falešných proroků vyjeví pravdu o jejich skutečné agendě. Bod, kdy už každému dojde, že je závěrečná a v této hospodě už nám nenalijí. Katastrofa, do které míříme, není pouze součástí, ale také podmínkou řešení problému. Není nového začátku bez konce toho, co bylo.

Režimy zpravidla nepadnou proto, že už je jasné, že z nich profituje pouze menšina prominentů a většina je nespokojená anebo již reálně strádá. Režimy padají, až když vyčerpají všechny možnosti, jak se udržet. Do posledního dne se neperspektivní režim, režim bez budoucnosti opírá o zkorumpovanou byrokracii, užitečné idioty, pátou kolonu cizích zájmů a zastrašenou mlčící většinu. Povinně optimistický realista ovšem z historie ví, že domy z karet mají omezenou životnost. V předtuše jejich pádu vyhledává ostrůvky pozitivní deviace, společenství těch, co uchovávají tradiční hodnoty a v předstihu přemýšlejí o tom, jak minimalizovat škody, aby tady v budoucnu šlo normálně žít.

Problém je s tím, co krachu předchází, s tou umírající kobylou, co kope kolem sebe. Samotný krach už dramatický nebývá. Kabáty musí převracet pouze fanatičtí stoupenci jediné možné (a přesto poražené!) pravdy. Normální lidé se politicky oblékají nalehko. Jednoho dne, v tom bodě, kterého musí být dosaženo, se zjistí, že kde nic není, ani čert nebere. Nepřijde žádný zázrak. Žádný génius nevymyslí zkratku do lepší budoucnosti. Optimismus spočívá v naději, že k sobě lidé v nouzi najdou cestu, že se z bezprizorných vykořeněných sobců poskládá soudržná komunita. Co se dlouhé roky rozvracelo a zanedbávalo, neobnoví se ze dne na den. Potrvá to desetiletí. Ale dopadne to dobře. Protože musí.