Rupnik ve svém komentáři konstatuje, že za poslední čtvrtstoletí přišlo díky otevřeným hranicím do Británie a na sever Evropy přes milion Poláků, Slováků a obyvatelů pobaltských zemí. „Teď jsou to právě země střední a východní Evropy, které se vůči migraci a migrantům vyhrazují,“ říká a zmiňuje Maďarsko, které otevíralo železnou oponu a nyní brání běžencům, aby vstoupili ze Srbska na jejich území. A to dlouhým plotem.

„Je zvykem odlišovat země ‚západního Balkánu‘ a země střední Evropy, jež jsou součástí Evropské unie. Prvně jmenované jsou zdrojem ekonomických migrantů, především z Kosova a z Albánie. Slouží také jako tranzitní místo pro běžence z Blízkého východu, kteří míří do Evropské unie a jejichž počet ve srovnání s loňským rokem vzrostl o více než 600 procent. Země střední Evropy se naopak pokouší před oběma skupinami migrantů chránit. Zatímco obyvatelé Srbska běžence přijali dobře, nabídli jim jídlo i nástroje k překonání ostnatých drátů nově postaveného plotu, Středoevropané zaujali převážně nepřátelský postoj. Nejen v Maďarsku, kde jen desetina populace má vstřícné stanovisko k přijímání žadatelů o azyl. Uprchlíky odmítají i tři čtvrtiny Poláků a čtyři pětiny Slováků,“ uvedl Rupnik a poukazuje i na odmítání povinných kvót.

„Je to paradox. Země, které byly padesát let uzavřené a po roce 1989 svobodu pohybu uvítaly, nyní odmítají uplatnit tuto svobodu na Neevropany. Státy, které po dvacet let podporovaly otevření hranic (i sloganem českého předsednictví v roce 2009 byla ‚Evropa bez bariér‘), nyní hlásají Evropu, která chrání. Jde tu o ztrátu paměti, nebo o představu, že solidarita má zůstat intraevropská?“ ptá se historik a uvádí vysvětlení. Země středovýchodu totiž byly zeměmi, odkud lidé odcházeli, nikoliv přicházeli.