V současnosti narůstá napětí kolem bojů v Sýrii. Do války vstoupilo Rusko a rázem se stalo terčem kritiky americké kavárensko-mediální demokracie v naší republice i v zahraničí. V Sýrii se ovšem již řadu let hraje špinavá hra, která především nebere ohled na tamní civilní obyvatelstvo, stejně jako na Ukrajině, v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Kosovu, Bosně i jinde. Možná nezaškodí se podívat na realitu Sýrie před válkou a dnes.

Sýrie byla před vypuknutím občanské války v roce 2012 jednou z nejméně islamizovaných zemí v regionu – stejně jako kdysi Irák nebo Libye. Gramotnost přesahovala 80 %, a to i u žen, což je v tamní oblasti výborný výsledek. Je třeba zdůraznit, že šlo většinou o kvalitní gramotnost, mnohdy absolventů technických a vědeckých oborů, nikoli absolventů islámských škol, které produkují žáky s třetinovou znalostní úrovní ve srovnání s Evropou. Ženy byly prakticky rovnoprávné s muži. Stejně jako v Libyi a Iráku existoval rozsáhlý sociální program, ale rovněž se rozšiřoval průmysl. Porodnost byla pouze necelé tři děti na ženu, což je neobvyklé v tamním regionu, kde se toto číslo pohybuje mezi pěti až osmi. Kolem 90 % obyvatel tvořili Arabové, 9 % Kurdové. Ti v podstatě uprchli před terorem, který vypukl v Turecku po ukončení první světové války. V Turecku, které je členem NATO a vehementně se cpe do EU, se Kurdové téměř 100 let ani nesměli sami označovat za Kurdy, ale byli oficiálně vedeni jako horští Turci. Po celou tuto dobu bojovali proti tureckému a iráckému teroru a odnárodňování, aniž to vzbudilo zájem amerických a evropských bojovníků za lidská práva. V současnosti jsou jim dobří v boji proti ISIL a syrské vládě. V roce 1920 byla na základě mezinárodních dohod slíbena Kurdům autonomie v Turecku s možností se odtrhnout a vytvořit samostatný stát. Výsledkem je fakt, že tvoří dlouhodobě pronásledovanou menšinu v Iráku, Íránu a Turecku. Lze předpokládat, že Turecko, které se „proslavilo“ genocidou celkem zhruba 1,4 milionu Arménů v letech 1915 a 1917/1918, to nedovolí.

Z 22 milionů předválečných obyvatel Sýrie tvořili 74 % arabští a kurdští sunnitští muslimové, kteří jsou většinou v opozici proti vládě, 16 % šíitští muslimové, většinou alavité, kteří bojují na straně vlády, a 10 % křestané, jež bojují rovněž na straně vlády. V současnosti ovládá kolem 60 % syrského území ISIL, čili IS, kolem 30 % vláda a zbytek proturecké milice složené z Kurdů a takzvaná umírněná opozice a teroristé mimo ISIL. Výsledkem bojů je více než 220 000 mrtvých, čtyři miliony uprchlíků v zahraničí a osm milionů obyvatel Sýrie muselo změnit bydliště v zemi. Čísla evidentně nejsou konečná, ale na takzvaných obyčejných lidech velmocem podporujícím prodlužování konfliktu nikdy nezáleželo. Dokladem jsou Irák, Afghánistán, Kosovo, Bosna, Libye i Ukrajina.

Z hlediska etnických Evropanů byl měl být fakt, že křesťané v Sýrii bojují na straně vlády, tedy prezidenta Asada, naprosto zásadní. Křesťané byli jedním z prvních cílů loupežných a vražedných útoků opozice, která se označuje jako umírněná. Zachraňovali je dokonce příslušníci islámského Hizballáhu. Kupodivu Evropa, přesněji politická reprezentace EU, podporuje islamisty, evidentně v americkém islamizačním zájmu. Zde lze jen připomenout důležitý historický fakt, že po vítězství americké demokracie a okupaci Iráku v roce 2003 byla z prostoru kolem Basry vyhnána iráckými „demokratickými“ islamisty prakticky celá křesťanská komunita, která tam s menšími omezeními úspěšně přežila i vládu Saddáma Husajna, vesměs jako odborně nejvzdělanější etnikum. Americkou islamizaci Kosova a Bosny již snad nemá ani smysl připomínat. Američtí a evropští bojovníci za svobodu, demokracii a lidská práva, ohánějící se multikulturalismem proti vyhnání křesťanů z Iráku do iráckého Kurdistánu nebo do zahraničí, nehnuli prstem. Přitom na uvedený fakt upozorňoval kdekdo včetně našich vojáků a civilních expertů.