V současnosti narůstá napětí kolem bojů v Sýrii. Do války vstoupilo Rusko a rázem se stalo terčem kritiky americké kavárensko-mediální demokracie v naší republice i v zahraničí. V Sýrii se ovšem již řadu let hraje špinavá hra, která především nebere ohled na tamní civilní obyvatelstvo, stejně jako na Ukrajině, v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Kosovu, Bosně i jinde. Možná nezaškodí se podívat na realitu Sýrie před válkou a dnes.

Sýrie byla před vypuknutím občanské války v roce 2012 jednou z nejméně islamizovaných zemí v regionu – stejně jako kdysi Irák nebo Libye. Gramotnost přesahovala 80 %, a to i u žen, což je v tamní oblasti výborný výsledek. Je třeba zdůraznit, že šlo většinou o kvalitní gramotnost, mnohdy absolventů technických a vědeckých oborů, nikoli absolventů islámských škol, které produkují žáky s třetinovou znalostní úrovní ve srovnání s Evropou. Ženy byly prakticky rovnoprávné s muži. Stejně jako v Libyi a Iráku existoval rozsáhlý sociální program, ale rovněž se rozšiřoval průmysl. Porodnost byla pouze necelé tři děti na ženu, což je neobvyklé v tamním regionu, kde se toto číslo pohybuje mezi pěti až osmi. Kolem 90 % obyvatel tvořili Arabové, 9 % Kurdové. Ti v podstatě uprchli před terorem, který vypukl v Turecku po ukončení první světové války. V Turecku, které je členem NATO a vehementně se cpe do EU, se Kurdové téměř 100 let ani nesměli sami označovat za Kurdy, ale byli oficiálně vedeni jako horští Turci. Po celou tuto dobu bojovali proti tureckému a iráckému teroru a odnárodňování, aniž to vzbudilo zájem amerických a evropských bojovníků za lidská práva. V současnosti jsou jim dobří v boji proti ISIL a syrské vládě. V roce 1920 byla na základě mezinárodních dohod slíbena Kurdům autonomie v Turecku s možností se odtrhnout a vytvořit samostatný stát. Výsledkem je fakt, že tvoří dlouhodobě pronásledovanou menšinu v Iráku, Íránu a Turecku. Lze předpokládat, že Turecko, které se „proslavilo“ genocidou celkem zhruba 1,4 milionu Arménů v letech 1915 a 1917/1918, to nedovolí.

Z 22 milionů předválečných obyvatel Sýrie tvořili 74 % arabští a kurdští sunnitští muslimové, kteří jsou většinou v opozici proti vládě, 16 % šíitští muslimové, většinou alavité, kteří bojují na straně vlády, a 10 % křestané, jež bojují rovněž na straně vlády. V současnosti ovládá kolem 60 % syrského území ISIL, čili IS, kolem 30 % vláda a zbytek proturecké milice složené z Kurdů a takzvaná umírněná opozice a teroristé mimo ISIL. Výsledkem bojů je více než 220 000 mrtvých, čtyři miliony uprchlíků v zahraničí a osm milionů obyvatel Sýrie muselo změnit bydliště v zemi. Čísla evidentně nejsou konečná, ale na takzvaných obyčejných lidech velmocem podporujícím prodlužování konfliktu nikdy nezáleželo. Dokladem jsou Irák, Afghánistán, Kosovo, Bosna, Libye i Ukrajina.

Z hlediska etnických Evropanů byl měl být fakt, že křesťané v Sýrii bojují na straně vlády, tedy prezidenta Asada, naprosto zásadní. Křesťané byli jedním z prvních cílů loupežných a vražedných útoků opozice, která se označuje jako umírněná. Zachraňovali je dokonce příslušníci islámského Hizballáhu. Kupodivu Evropa, přesněji politická reprezentace EU, podporuje islamisty, evidentně v americkém islamizačním zájmu. Zde lze jen připomenout důležitý historický fakt, že po vítězství americké demokracie a okupaci Iráku v roce 2003 byla z prostoru kolem Basry vyhnána iráckými „demokratickými“ islamisty prakticky celá křesťanská komunita, která tam s menšími omezeními úspěšně přežila i vládu Saddáma Husajna, vesměs jako odborně nejvzdělanější etnikum. Americkou islamizaci Kosova a Bosny již snad nemá ani smysl připomínat. Američtí a evropští bojovníci za svobodu, demokracii a lidská práva, ohánějící se multikulturalismem proti vyhnání křesťanů z Iráku do iráckého Kurdistánu nebo do zahraničí, nehnuli prstem. Přitom na uvedený fakt upozorňoval kdekdo včetně našich vojáků a civilních expertů.

O co komu jde

Boje vypukly v roce 2011, kdy povstala část většinových sunnitů proti legálně zvolenému prezidentu Bašáru Asadovi. Zde je třeba zdůraznit, že tento prezident patří k nejrespektovanějším a nejoblíbenějším politikům v regionu a Africe. Převážná většina českých médií to zamlčuje stejně jako ostatní evropská média prezentující místo informací americkou propagandu. Asada si nelze idealizovat, ale jeho vláda se nevymyká ze zvyklostí tamního regionu, které se s výjimkou Izraele nedají srovnávat s evropským pojetím demokracie. V podstatě lze konstatovat, že islámské režimy od indických hranic na západ a počínaje Pákistánem jsou buď rodinné podniky různých králů či šejků opírajících se o vojenský a politický teror, nebo vojenské diktatury. Ovšem to, co se v Saúdské Arábii blahosklonně přehlíží, je v Sýrii zločin. Tedy jedna z ukázek gumového amerického politického a mediálního metru, který měří podle americké potřeby.

Hlavním iniciátorem vzpoury proti prezidentu Asadovi bylo bezesporu saúdskoarabské politické vedení. Takzvané arabské jaro posloužilo jako vhodná záminka nadšeně podporovaná vedením EU. Stačí si vzpomenout na nadšené hýkání všemožných demokratů a bojovníků za lidská práva v naší veřejnoprávní televizi i jinde. Někteří nadšení aktivisté – neziskovkáři dokonce pořádali demonstrace před ambasádami Libye a Sýrie. Výsledky v Libyi, Egyptě, Sýrii, Jemenu i jinde jsou ukázkou úrovně myšlení evropských politiků. Saúdskoarabským cílem jsou islamizace regionu a další rozvoj islámu do Evropy a Afriky. V řadě případů jde o finanční a materiální podporu teroristických organizací, počínaje válkami v Afghánistánu, Libyi, Bosně a Kosovu. Americkým a evropským demokratům to samozřejmě nevadí. K dočasnému omezení saúdských teroristických aktivit došlo pouze za amerického prezidenta Reagana. Naopak Bushové a zvláště současný americký prezident (údajně tajný muslim) politiku islamizace dlouhodobě podporovali a podporují. Pro ně je zajímavějším spojencem totalitní režim v Saúdské Arábii než nezávislý v Sýrii. Lidská práva se účelově přehlédnou. Celý vývoj je zcela logický i z evropského hlediska. Muslimové se totiž dají ovládat mešitou daleko lépe než evropské obyvatelstvo, které si vybudovalo demokracii a sociální systém. Ten v islámských zemích mnohdy nahrazuje velká rodina, takže lze opět osekat sociální programy a zvýšit zisky úzkých zájmových skupin.

Bojiště v Sýrii je v podstatě nepřehledné. Evidentní je územní zisk ISIL, který se pomalu blíží k hranicím Izraele. S něčím takovým přátelé islamistů pravděpodobně nepočítali. Faktem je, že ISIL může existovat, zásobovat svoje obyvatelstvo a bojovníky potravinami, zbrojit a vyplácet žold bojovníkům jen díky podpoře Turecka. Přes něj totiž směřuje na světové trhy jak kradená ropa z Iráku, tak další produkty z území ovládaných ISIL. Ostatně totéž se dělo v době blokády Iráku, v době mezi dvěma americkými válkami proti Saddámu Husajnovi. Podle CIA se tehdy konvoje cisternových automobilů táhly až 100 km od tureckých hranic. O něčem takovém samozřejmě evropská demokratická média ovládaná USA mlčí. Uvážíme-li, že Turecko je členem NATO a snaží se (stejně jako jiné islámské státy) cestou programu EURO MED dostat i do EU, nelze vnímat americkou a evropskou válku a bombardování ISIL jako obyčejnou komedii. Turecko se od rozpadu Osmanské říše v roce 1918 snaží získat svoje území, tedy i Sýrii, zpět. Původní panturkický program, který lze srovnat s fašismem, vyhnal z tureckého území prakticky všechny menšiny nebo je zlikvidoval. V posledních dekádách se agresivní nacionalismus posiluje islamizací.

Takzvaná umírněná opozice je podporována financemi a zbraněmi ze Saúdské Arábie, Turecka, USA, Francie i dalších zemí. Jen USA věnovaly na výcvik údajně umírněných bojovníků přes miliardu dolarů. Většina z nich zběhla k ISIL nebo různým teroristům i s výzbrojí. Proč Američany ovládaná západní média označují mnohdy teroristické formace za umírněnou opozici, není jasné. Veřejné podřezávání zajatců, které potvrdila i turecká armáda, vraždění křesťanů a etnické čistky nejsou příliš umírněné. Jako umírněnou opozici si lze představit například nenásilné hnutí Mahátma Ghándího, jež vedlo ke vzniku nezávislé Indie, ale i vlastenecké obyvatele naší země, kteří protestují na demonstracích a píšou petice proti islamizaci Evropy a média jim nadávají do extremistů. Vraždění a loupení lze sotva označit za umírněnost. To bychom mohli mluvit u umírněných nacistech, kteří Židy pouze okrádali a stříleli, a neumírněných, jež je průmyslově vraždili v plynových komorách. Stejně bychom mohli nazývat umírněnou opozicí příslušníky palestinského džihádu, kteří střílejí rakety na izraelské civilní obyvatelstvo. Vzhledem ke spolupráci takzvané umírněné opozice s ISIL zní její americké označování za umírněnou jako hloupý vtip, ale jde především o klasickou ukázku amerického pokrytectví. Ostatně dokladem úrovně takzvané umírněné opozice je fakt, že není ochotna ani jednat s vládou. Tato opozice navíc není schopna zaručit, že bude schopna po ukončení války stabilizovat zemi. Naopak si lze velmi dobře představit, že moci se chopí podstatně silnější islamisté z ISIL, případně jejich političtí nástupci. Každopádně nelze vyloučit, že válka bude pokračovat.

Bašár Asad nabídl opozici amnestii pro všechny bojovníky. Dále nabídl ukončení bojů a uspořádání svobodných voleb, evidentně pod mezinárodní kontrolou. Přitom uvedl, že nezvítězí-li ve volbách, pak odstoupí a přenechá vládu vítězům. To lze jednoznačně označit za demokratický návrh. Opozice na to nepřistoupila. Evropská média uvedená fakta spíše zamlčují. Pravděpodobně se opozice obává, že by ve volbách neuspěla. Zřejmě ji nepodporuje ani část sunnitů. Takže vraždění pokračuje. Opozici, které nevadí téměř čtvrt milionu mrtvých a čtyři miliony uprchlíků v zahraničí, lze sotva označit za umírněnou. Ona se totiž může prosadit jen vyvražděním dalších statisíců lidí.

Cest k ukončení války je několik. Především by mělo dojít k zastavení bojů a realizaci voleb podle návrhu prezidenta Asada. Toto řešení prosazuje i Rusko, které se zapojilo do bojů. Útočí nejen na teroristy z ISIL, ale rovněž na teroristy z takzvané umírněné opozice. Že situace je vážná, dokazuje i nedávná návštěva izraelské politické a vojenské reprezentace v Moskvě. Evidentně se tam jednalo rovněž o zapojení Ruska do boje proti islamistům. Další možností je rozdělení Sýrie na dvě části. Existují samozřejmě další hypotetické varianty, ale žádná z nich není lepší než dvě uvedené.