Křeček připomíná, že pracovnici realitní kanceláře vytkli přímou diskriminaci z důvodu etnické příslušnosti a zveřejnili to jako odstrašující příklad diskriminace: „Figurantka předstírající zájem o nájem nabízeného bytu byla Romka. Pracovnice realitní kanceláře jí však prohlídku bytu neumožnila, neboť vlastník bytu se rozhodl, že Romům byt nepronajme a prohlídka bytu bez reálné možnosti uzavřít nájemní smlouvu, by byla zbytečná.“

Zmiňuje i zákony, které v takovém případě o diskriminaci rovněž hovoří. Na základě toho dodává, že pokud se někdo v této věci dopustil diskriminace, tak to nemohla být ona realitní kancelář, ale majitel, který jí podmínky pro zprostředkování nájmu stanovil.

Bylo by tedy účelné obrátit se na příslušného majitele bytu, zájemce o zprostředkování s výzvou nebo s dotazem, proč tak činil. Ale neučinili tak, uvádí bývalý zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. Museli by prý zodpovědět otázky, na které nejsou jednoduché odpovědi: „Má občan při podobných rozhodováních možnost volby? A pokud má, je integrální součástí volby i možnost odmítnutí – tedy rozhodnutí nejen v pozitivním, ale i v negativním smyslu? Znamená to snad, že pokud si vybírám, tak diskriminuji, nebo dokonce nenávidím?“

Stejně tak si pokládá i otázky, zda má občan – třeba jako podnikatel – povinnost zveřejnit důvody své volby, a který právní předpis mu to ukládá. „Jistěže důvody některé volby jsou důsledkem morálního nebo etického defektu nebo důvodné či nedůvodné zkušenosti, ale představují porušení zákona?“ zamýšlí se dál Křeček.

Poukazuje i na podstatný rozdíl mezi občanem a státem, resp. výkonnou mocí. „Není to právě stát, který zde nemá žádnou možnost volné úvahy a musí svá rozhodnutí zveřejnit a, na rozdíl od občana, řádně zdůvodňovat?“ dodává na závěr s tím, že v těchto věcech jsou taková jednoduchá tzv. „řešení“ nejspíše právě tím, co společnost stále znovu a znovu irituje a vnáší do ní nesoulad.