„Člověk přijde, policista ho zastaví, on požádá o azyl a daný stát má povinnost s ním azylové řízení zahájit. Takových jsou tisíce denně,“ vysvětluje Janda, proč ani velký počet policistů a vojáků na schengenských hranicích nemůže migrační krizi zastavit.

Uplatňujme princip první bezpečné země

K tomu by mohlo dojít jen v případě, pokud se politicky rozhodneme uplatňovat princip první bezpečné země. „A například v části Libye zajistíme dostatečně velká a námi chráněná důstojná azylová centra, kde budeme poskytovat potřebným to, co je původním smyslem azylu – bezpečí a základní životní potřeby,“ vysvětlil možný způsob řešení celého problému Janda.

S tím ale musí být spojen princip vynucených návratů. „Pokud člověk v azylovém řízení nezíská právo pobývat na území daného státu, není možné mu jen předat papírek ‚odjeďte‘ a pak se o něj nestarat,“ upozorňuje Janda s tím, že pokud je tomu jinak, tak migranti – jak data a realita ukazují – prostě uvnitř Evropy zmizí.

Návraty nelze jen doporučovat

Za systémový problém Janda považuje to, že dnešní návratová směrnice návraty pouze doporučuje. „To se musí změnit. Na papíře, ale hlavně v realitě. Dosavadní návratová politika je masivně neúčinná a tohle je jeden z hlavních důvodů,“ podotkl.

Za nutné považuje udělat také to, do čeho se nikomu kromě Dánů moc nechce. A sice provést cílenou a nekompromisní komunikační kampaň. „Musíme investovat hodně peněz do toho, aby všichni běženci od Sýrie po Libanon přesně věděli, co je v Evropě čeká. To znamená nekompromisní vynucování v Evropě platných pravidel, standardů jednání, či jaké přesně podmínky budou mít během a po azylovém řízení. Že na ně nečekají honosné domy či natěšené manželky. Je naprosto nezodpovědné, že ty lidi pod tlakem necháváme v rukou pašeráků, kteří jim nalžou cokoliv,“ zkritizoval Janda současný stav ohledně migrační krize.

Zároveň dodal, že se v této věci chováme „vrcholně nezodpovědně a snažíme si namluvit, že když na papíře odkývneme přesunutí pár stovek lidí z jednoho místa na druhé, tak ‚solidárně řešíme migrační krizi‘,“ kritizoval nepřímo postup řešení migrační krize tak, jak k němu přistupují špičky EU. „Překvapuje mě, jak je jednoduché veřejný prostor uspokojivě zahltit prázdnými frázemi, zatímco realita utíká,“ dodal.

Celý text příspěvku Jakuba Jandy na jeho facebookovém profilu:

Summit za summitem, pořád to samé prázdné vyprávění o ochraně vnějších hranic. Už mě nebaví, jak to média kvůli své neznalosti policy pořád baští.

Asi si představujete, že na hranice pošlete vojáky a policisty a tím se migrační vlna zastaví. Při platných pravidlech to je s odpuštěním úplná blbost. Člověk přijde, policista ho zastaví, on požádá o azyl a daný stát má povinnost s ním azylové řízení zahájit. Takových jsou tisíce denně.

Evropskou migrační krizi nezastaví ani miliony našich policistů či vojáků, kteří budou čekat na hranicích.

Zastaví jí, pokud se politicky rozhodneme uplatňovat princip první bezpečné země a například v části Libye zajistíme dostatečně velká a námi chráněná důstojná azylová centra, kde budeme poskytovat potřebným to, co je původním smyslem azylu - bezpečí a základní životní potřeby. K tomu máme morální a právní povinnost.

S tím musí být spojen princip vynucených návratů - pokud člověk v azylovém řízení nezíská právo pobývat na území daného státu, není možné mu jen předat papírek "odjeďte" a pak se o něj nestarat. Jinak - jak data a realita ukazují - prostě uvnitř Evropy zmizí. Dnešní návratová směrnice to - tedy dobrovolné návraty - doporučuje a to je systémový problém. To se musí změnit. Na papíře, ale hlavně v realitě. Dosavadní návratová politika je masivně neúčinná a tohle je jeden z hlavních důvodů. Už v think-tank Evropské hodnoty pracujeme na konkrétních krocích, co přesně technicky se musí změnit. Pak už je to jen na politické vůli.

To, čemu se nikomu kromě Dánů moc nechce, je cílená a nekompromisní komunikační kampaň. Musíme investovat hodně peněz do toho, aby všichni běženci od Sýrie po Libanon přesně věděli, co je v Evropě čeká. To znamená nekompromisní vynucování v Evropě platných pravidel, standardů jednání, či jaké přesně podmínky budou mít během a po azylovém řízení. Že na ně nečekají honosné domy či natěšené manželky. Je naprosto nezodpovědné, že ty lidi pod tlakem necháváme v rukou pašeráků, kteří jim nalžou cokoliv.

Chováme se vrcholně nezodpovědně a snažíme si namluvit, že když na papíře odkývneme přesunutí pár stovek lidí z jednoho místa na druhé, tak "solidárně řešíme migrační krizi".

Překvapuje mě, jak je jednoduché veřejný prostor uspokojivě zahltit prázdnými frázemi, zatímco realita utíká.