„Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu. Zabiju toho Barabu, Alibabu ze Sýrie,“ zpívá Nohavica v písni.

Celou píseň najdete ZDE.

„Víš, jak to vzniklo? Trochu hraju na basovou kytaru a chtěl jsem se naučit geniální melodii z filmu Muž a žena. Poprosil jsem Roberta (harmonikář Kuśmierski), ať mi ukáže jak na to, pak jsem se dva dny učil, což mi nakonec bylo líto nevyužít, tak jsem si k tomu složil takovou legraci, aby to pěkně znělo,“ uvedl Nohavica k písni.

Návštěvníci koncertů podle něj přijímali píseň úplně jinak než pak ti hlasití soudci. „Protože já na konci vždycky řekl: Teď poprosím Roberta, ať nám zahraje se vší úctou k obětem násilí v Paříži, ale taky v Londýně nebo v Německu, slavný valčík Pod střechami Paříže, abychom si připomněli, že je Paříž naše – nenechejme si vzít Paříž. Robert spustil a všichni pochopili, o co nám jde. O to připomenutí: nenechme si ledabyle vzít všechno, co jsme zdědili od pradědů, dědů a otců,“ řekl Nohavica.

„Tohle vysvětlení ti u soudců spíš uškodí,“ měl mu na to říct Poláček. „Jen ať si myslí, co chtějí. Já s tebou mluvím upřímně a oni naštěstí nemají pušky v ruce,“ uzavřel Nohavica.

Celý příspěvek Tomáše Poláčka:

Pod statusem o Nohavicovi se objevila otázka na píseň Arab mi šahá na babu – a ano, i o ní jsme v Dublinu mluvili. Dám sem jenom kousek, protože zrovna tohle v pondělím článku rozebereme:

...
Pak mluvíme o čemsi úplně jiném, ale pro Nohavicu to je zřejmě nedořešené téma, a tak se k písničce o Arabovi překvapivě vrátí: „Víš, jak to vzniklo? Trochu hraju na basovou kytaru a chtěl jsem se naučit geniální melodii z filmu Muž a žena. Poprosil jsem Roberta (harmonikář Kuśmierski), ať mi ukáže jak na to, pak se dva dny učil, což mi nakonec bylo líto nevyužít, tak jsem si k tomu složil takovou legraci, aby to pěkně znělo. A návštěvníci koncertů přijímali píseň úplně jinak než pak ti hlasití soudci, protože já na konci vždycky řekl: Teď poprosím Roberta, ať nám zahraje se vší úctou k obětem násilí v Paříži, ale taky v Londýně nebo v Německu, slavný valčík Pod střechami Paříže, abychom si připomněli, že je Paříž naše – nenechejme si vzít Paříž. Robert spustil a všichni pochopili, o co nám jde. O to připomenutí: nenechme si ledabyle vzít všechno, co jsme zdědili od pradědů, dědů a otců.“ 
Přeruším ho: „Tohle vysvětlení ti u soudců spíš uškodí.“
A Jarek: „Jen ať si myslí, co chtějí. Já s tebou mluvím upřímně a oni naštěstí nemají pušky v ruce.“