Pane Kodeši, po úmrtí zpěváka Karla Gotta se roztrhl pytel se znalci jeho života. Na jedné straně jsou zde samozvaní soudci bez taláru, kteří neustále moralizují a připomínají Gottův podíl na tzv. Antichartě i jeho cílené působení na výsluní komunistického režimu v 70. a 80. letech minulého století, na druhé straně převažuje část vděčného uměleckého publika, které tento interpret v průběhu několika generací oslovil. Pokud vím, vy jste se s Karlem Gottem skutečně znal.

Ano, to máte pravdu, my jsme se opravdu docela dobře znali, protože obě ty naše kariéry, jeho umělecká nebo kulturní a moje ta sportovní, začínaly prakticky ve stejnou dobu, to znamená zhruba v polovině těch 60. let nebo ještě o málo dříve.

A víte, co si myslím, že pokud Karel všechny ty věci, co se teď začaly dít po jeho odchodu, jestli je skutečně vidí, tak se tomu musí jenom strašně smát. Protože, řeknu to takhle, ten režim, ten bývalý komunistický režim, nevěděl, co s ním, a ten současný je na tom, jak to vypadá, úplně stejně.

Počkejte, pane Kodeši, ten bývalý režim přece věděl, co s Karlem Gottem, použít či zneužít ho pro své cíle a vystavit ho do té výkladní skříně svých úspěchů. Tak to alespoň někteří prezentují.

Tak podívejte se, když říkáte „udělat z někoho výkladní skříň“, tak to by se mohlo vztahovat i na mě, protože jsem jako sportovec přímo reprezentoval Českou republiku, respektive Československo. Ale já bych řekl, že tyhle věci jsou opravdu naprosto přehnané.

Podívejte se, Karel Gott si sice tehdy dělal tu svoji kariéru zpěváka a umělce, ale on by si ji dělal za jakéhokoliv režimu, protože byl tak skvělý a tak výjimečný, že to nešlo přehlédnout a nevyužít. Byl to prostě člověk s obrovským talentem a úžasným hlasem a schopností sám na sobě tvrdě pracovat.

A tehdy ho skoro všichni „žrali“ a milovali. Takže pokud se dnes po jeho smrti rozdělují na ty jeho příznivce a nepříznivce, to mi připadá fakt trochu trapný.

Co říkáte na boj, který se strhl kolem myšlenky uspořádání státního pohřbu, se kterou přišli politici, pak ovšem následovalo mnoho kritických hlasů proti – v čele s teologem Tomášem Halíkem.

Kdo si zaslouží a nezaslouží státní pohřeb, o tom mají rozhodovat výhradně politici. Ale za prvé netuším, jaká jsou na to přesně kritéria, a za druhé přece jen to slovo státní pohřeb je takové trošičku iritující a zavádějící. Ale na druhé straně, když ta masa lidí vám přijde na ten pohřeb, tak mi připadá vcelku jedno, jestli má kalibr státního, nebo se státními poctami nebo úplně bez nich. To nakonec není rozhodující. Ten počet lidí pro mě znamená víc než nějaké oficiální označení.

Protože já si vzpomínám třeba na pohřeb manželky našeho bývalého prezidenta Václava Havla, Olgy Havlové, nebo už dřív na pohřeb třeba Jana Palacha, tak tam to bylo stejné a přišel hlavně obrovský počet lidí, a to je ta největší poslední pocta pro toho dotyčného, když to ten národ takhle semkne, zaujme a vezme za srdce, když pláče za toho člověka a vzpomíná na něj, tak je to pro mě osobně dokonce víc než státní pohřeb.

A myslím si taky, že se to docela dobře obejde bez církve i bez politiků.

Prostě ten člověk za sebou zanechal něco, co lidi milovali, a vždycky už to milovat budou a budou na Karla Gotta rádi vzpomínat. A já si myslím, že to je to ze všeho nejdůležitější.

A takové ty dotazy a připomínky, co udělal v životě dobře a co špatně – no, každý z nás udělal v životě něco špatně, tak to bychom pak nemohli mít rádi a uznávat prakticky nikoho.

Pane Kodeši, váš vztah s Karlem Gottem byl do poslední chvíle jaký?

Tak my jsme se samozřejmě během těch let viděli mockrát, pamatuji, že naposledy to bylo asi, když Karel zpíval na Štvanici při tenisové exhibici. Jinak jsme se vzájemně vídávali nejčastěji při různých příležitostech, jako byly narozeniny, oslavy atd. Nebo třeba v roce 2006 na křtu mé knihy, ale každopádně jsme se v průběhu těch let průběžně vídávali často, také máme společné přátele a společné známé, ale já jsem nikdy nebyl takový ten člověk, který by to nějak dával na odiv. Jako – hele, já se znám dobře s Gottem! Přitom jsem zjistil, že to samé u nás dělali lidi, kteří se s ním viděli třeba jednou a podepsal jim fotografii...

Platí i tady, že každý (včetně politiků) se snaží něco na tom Gottovi, jak se pěkně česky říká, „vytřískat“?

No jistě, pochopitelně, tak to jsou samozřejmě ti politici, ale de facto každý člověk, který vlastní někde třeba jen Gottův podpis na kusu papíru, tak má dneska pocit a dává to všem najevo, že byl Gottův přítel.

Já jako tenista jsem podepsal tisíce a tisíce fotografií a autogramů, a to samé to bylo s tím Karlem.

Ale na druhé straně, když to někomu přinese příjemný pocit, že ten Gottův podpis doma v šuplíku má, a nechce na tom nic vydělat, ale má to význam jen pro něho samotného, tak to je naprosto v pořádku a tak by to mělo být.

Jak vy osobně zavzpomínáte na Karla Gotta?

Já osobně si s chutí pustím nějakou Karlovu gramofonovou desku, namíchám si k tomu něco dobrého k pití – a budu vzpomínat na naše společná setkání...

Rozhovor vedl Tomáš Procházka