„Volba předsedy KSČM dopadla ‚o prsa‘. V prvém kole to V. Filip vyhrál o pouhé 3 hlasy, ve druhém o 12. Co všechno zahrnovala ‚mobilizace poslušných‘ hlavně před tím druhým, je tématem ryze ‚vnitrostranické‘ povahy,“ sdělil Skála.

„Zahořklost je to poslední, čím bych kvůli tomu trpěl. Abych nezavdal záminku k tvrzení, že je to jinak, odmítl jsem i několik žádostí o televizní a rozhlasové rozhovory. Mlčet však budu přesně jen do momentu, kdy začne znít – řečeno diplomaticky – účelová fabulace,“ sdělil Skála s tím, že k tomu však došlo právě v pořadu Týden v politice.

Co zde přesně Vojtěch Filip na adresu Josefa Skály řekl? „Josef Skála nesplnil ty požadavky na něj kladené, když byl zvolen právě pro ideovou práci a komunikaci. Jestli je chyba v komunikaci, tak hodnotí negativně svoji práci,“ sdělil Filip.

Pořad Týden v politice najdete ZDE.

„V. Filip tu na otázku, co soudí o mém názoru, že se ve straně málo diskutuje, prohlásil, že to není pravda. A opentlil to několika větami mimo mísu. Protože do včerejšího sjezdu byli – jak zdůraznil – všichni tři místopředsedové z Prahy, měli prý už kvůli tomu (?!?) ničím neomezený přístup ke všem informacím. A protože komunikace spadala do mé kompetence, jsem to prý nakonec já, kdo nese odpovědnost za to, co si troufl podrobit kritice,“ všiml si Skála.

Následně se rozhodl vysvětlit, jak to celé bylo. „Takové čáry máry snad občas vyjdou advokátovi, má-li dostat klienta z bryndy. V politice – natož vůči kolegovi – však šlapou na hrábě. Má námitka, vyřčená z tribuny sjezdu – a ještě před volbou předsedy i do několika televizních kamer - byla na jiné téma. Když jsme loni v říjnu dosáhli nejhoršího volebního výsledku od roku 1921, V. Filip se to pokusil vysvětlit „temným spiknutím“ pod mým domnělým vedením, které prý ‚rozbíjelo jednotu strany‘. Tím hororem si usekl ostudu už na zasedání, kde s ním vyrukovali. Právě to je vedlo i ke známému prohlášení, že nebude kandidovat, které pár hodin nato prohlásil za ‚překroucené novináři‘,“ sdělil. 

„Svolávat vedení strany – a sjednocovat jeho stanoviska – je věcí předsedy. Svádět to, že se tak nedělo, na nejbližší kolegy – a pomáhat si berličkou, že ‚byli všichni z Prahy‘ – je logickou groteskou. Komunikace, spadající do mé kompetence, se týkala veřejné prezentace stanovisek strany. S tím, jak málo kolektivně se rodila její politika, nemá nic společného. O tom, kdo půjde do té či oné televizní či rozhlasové relace, rozhodoval sám V. Filip. Mne osobně tam za celé dva roky neposlal jedinkrát. To tuhé embargo prolamovaly jen samy televizní a rozhlasové stanice,“ zmínil Skála.

„Když jsem to, že straně chybí kolektivní tvorba politiky, řekl na samotném sjezdu, vyvrátit si to nikdo netroufl. Dohánět to až tam, kde nejsem a nemohu se bránit, je manýra, která chlapa rozhodně nešlechtí,“ uzavřel.            

Celý text Josefa Skály:

Vítězství „o prsa“ a legrační fabulace

Včerejší volba předsedy KSČM dopadla „o prsa“. V prvém kole to V. Filip vyhrál o pouhé 3 hlasy, ve druhém o 12. Co všechno zahrnovala „mobilizace poslušných“ hlavně před tím druhým, je tématem ryze „vnitrostranické“ povahy. 

Zahořklost je to poslední, čím bych kvůli tomu trpěl. Abych nezavdal záminku k tvrzení, že je to jinak, odmítl jsem i několik žádostí o televizní a rozhlasové rozhovory. Mlčet však budu přesně jen do momentu, kdy začne znít – řečeno diplomaticky – účelová fabulace. 

V právě odvysílané relaci ČT 24 Týden v politice k tomu došlo. V. Filip tu na otázku, co soudí o mém názoru, že se ve straně málo diskutuje, prohlásil, že to není pravda. A opentlil to několika větami mimo mísu. Protože do včerejšího sjezdu byli – jak zdůraznil – všichni tři místopředsedové z Prahy, měli prý už kvůli tomu (?!?) ničím neomezený přístup ke všem informacím. A protože komunikace spadala do mé kompetence, jsem to prý nakonec já, kdo nese odpovědnost za to, co si troufl podrobit kritice. 

Takové čárymáry snad občas vyjdou advokátovi, má-li dostat klienta z bryndy. V politice – natož vůči kolegovi – však šlapou na hrábě. Má námitka, vyřčená z tribuny sjezdu – a ještě před volbou předsedy i do několika televizních kamer - byla na jiné téma. Když jsme loni v říjnu dosáhli nejhoršího volebního výsledku od roku 1921, V. Filip se to pokusil vysvětlit „temným spiknutím“ pod mým domnělým vedením, které prý „rozbíjelo jednotu strany“. Tím hororem si usekl ostudu už na zasedání, kde s ním vyrukoval. Právě to je vedlo i ke známého prohlášení, že nebude kandidovat, které pár hodin nato prohlásil za „překroucené novináři“. 

Jednoty strany a jejího vedení – namítám od té doby – lze dosáhnout, jen pokud se její politika utváří kolektivně. V našem případě se tak nedělo. Už proto, že se vedení strany nescházelo často i po několik týdnů. Oč víc se pak zabývalo ryze „provozními“ otázkami, tím méně formulovalo politiku strany. 

Na otázky, jež nemohly zůstávat bez odpovědi, tak každý z nás musel reagovat samostatně. Z těch reakcí trčely skutečně nemalé rozdíly. Rozdílná byla i odezva  na ně. Má stanoviska kvituje pozitivně – a leckdy i slovy, která dobíjí baterky – docela početné i politicky rozkročené publikum. Kvanta mailů, dopisů i telefonátů,  komentujících některá vystoupení V. Filipa, vyznívají nepoměrně kritičtěji. 

Svolávat vedení strany – a sjednocovat jeho stanoviska – je věcí předsedy. Svádět to, že se tak nedělo, na nejbližší kolegy – a pomáhat si berličkou, že „byli všichni z Prahy“ – je logickou groteskou. Komunikace, spadající do mé kompetence, se týkala veřejné prezentace stanovisek strany. S tím, jak málo kolektivně se rodila její politika, nemá nic společného. O tom, kdo půjde do té či oné televizní či rozhlasové relace, rozhodoval sám V. Filip. Mne osobně tam za celé dva roky neposlal jedinkrát. To tuhé embargo prolamovaly jen samy televizní a rozhlasové stanice. 

Bobříka mlčení, pokud jde o dění ve stranickém vedení, hodlám zachovat i nadále. Jen ale do chvíle, budu-li  napaden sám. Zvlášť stane-li se tak tam, kde nemohu reagovat rovnou. Když jsem to, že straně chybí kolektivní tvorba politiky, řekl na samotném sjezdu, vyvrátit si to nikdo netroufl. Dohánět to až tam, kde nejsem a nemohu se bránit, je manýry, která chlapa rozhodně nešlechtí.