„Zjistil jsem zajímavou věc,“ uvedl na začátku setkání s cirka 150 občany v kinosále zaplněném do posledního místečka prezident, „největším zaměstnavatelem v Dobřanech je psychiatrická klinika která má 1150 zaměstnanců.“

Psychiatrické kliniky do celé republiky!

„Je docela ubohé posmívat se lidem, kteří trpí duševní nemocí, je to nemoc jako každá jiná, o tom teď nechci mluvit. Dostal jsem jako bývalý ekonom nápad. Vy tady máte čtyřprocentní nezaměstnanost. Co kdybychom pokryli celou plochu ČR psychiatrickými klinikami? Zejména regiony s dosud vysokou nezaměstnaností, jako je Ústecko nebo severní Morava. Představte si, že by jednak vzrostla zaměstnanost a jednak by došlo k tomu, že by někteří lidé, kteří trpí nepřiznanou duševní nemocí, jako jsem například já. Víte, schizofrenie je druh duševní nemoci, je to rozštěpení osobnosti, každý z nás jsme schizofrenik, jen si to přiznejme. A víte proč? Protože v každém z vás je více hlasů než jeden, jeden říká, já chci jet na dovolenou tamhle, druhý hlas, já chci jet na dovolenou onam, třetí hlas říká, chci zůstat doma. To znamená, že každý z nás má uvnitř sebe více vnitřních hlasů. Někdy se říká alter ego, neboli druhé já. Ale chci tvrdit jako laik v oblasti psychiatrie, že všichni jsme z toho důvodu, samozřejmě včetně mně, tak trochu schizofrenici. N,o a někdy bychom si mohli odpočinout i v té psychiatrické léčebně, kde se říká, že rozdíl mezi psychiatrem a pacientem je ten, že psychiatr má klíče. Druhá definice zní, že záleží vždy na tom, ze které strany dveří je správná klika. Bývalý ministr kultury a dnešní poslanec Slávek Jandák před několika málo dny vyzýval některé poslance, aby se odebrali do Bohnic. A já jsem dnes panu starostovi na zastupitelstvu říkal: Proč máme pořád preferovat Prahu? V Dobřanech je taky hezky.“ Na to sálem zazněl smích a potlesk. „Několik poslanců by se tam možná docela hodilo. A teď končím. Já se sice hrozně rád poslouchám jako každý starý člověk, který vypovídá o svých životních zkušenostech, ale těším se na vaše otázky a připomínám jednu starou pravdu – nejsou hloupé otázky. Jsou jenom hloupé odpovědi.“

Ministr Němeček podle starosty více dá na mediální poradce

Starosta Sobotka měl první otázku s rozsáhlejší připomínkou: „Pan prezident velice úsměvně vysvětlil, proč se nám sem nikdy nepodařilo dostat prezidenta. Máme stigma největšího zemského ústavu pro choromyslné. Bohnice se tváří, že jsou větší, ale to jen proto, že mají LDN, což my nemáme. Loni jsme zažívali situaci, kdy tento náš největší zaměstnavatel byl poměrně hodně destabilizovaný. Ministr Němeček na základě tlaku svých mediálních, nikoliv odborných poradců, řešil tehdy velmi nervózní causu kolem vraždy knihovnice v Horní Bříze tím, že ze dne na den bez jakéhokoliv vysvětlení odvolal ředitele nemocnice. Zajímalo by mne, jak často konzultujete s ministry, jestli občas nedělají zkratkovitá rozhodnutí. Protože myslím si, že odvolat pražského ředitele je pro něj daleko těžší než odvolat ředitele někde v Dobřanech, o kterých slyší poprvé v životě.“

„Konzultace s ministry probíhají na dvou úrovních,“ vysvětloval prezident. „Buď na jeho, nebo na moji žádost se sejdeme na Hradě a probíráme některé aktuální problémy nebo problémy resortu, které se probírají v Lánech v mém expertním týmu, kde je mimo jiné bývalý předseda odborů Zavadil, na druhé straně prezident Svazu průmyslu a dopravy Hanák, takže to je taková malá tripartita. S ministrem Němečkem jsem na toto téma nemluvil; posledním tématem byl vznik komise, která bude posuzovat vhodnost léčebných zařízení, přesněji řečeno technicky a finančně náročných zařízení, protože některé nemocnice si pořizovaly CT nebo magnetickou resonanci a využívaly ji dvě hodiny denně. To už dneska, doufám, není pravda, ale kdysi to pravda byla. Zabývali jsme se třeba tím, proč v různých nemocnicích jsou za stejný výkon, jako je třeba operace slepého střeva, třeba až o sto procent rozdílné sazby; a přiznávám se, že jen málokdy zasahuji do personálních kompetencí jednotlivých ministrů. Myslím si, že mně to v podstatě příliš nepřísluší. Občas mohu upozornit, že nějaký náměstek by tam nemusel být, ale to jsou naprosto výjimečné případy. Vy jste možná z uniknuvších e-mailů zaznamenali jeden, který zní: „Je mi už 60 let, chtěl bych dělat politického náměstka, lhostejno, na jakém ministerstvu.“ „Takže ano, v tomto případě řeknu, proboha, dej si pozor, když ten člověk chce dělat politického náměstka, a je mu jedno na jakém ministerstvu, tak asi k ničemu pořádnému nebude. Představte si prezidenta, který říká ministrovi – tohohle odvolej, tohohle nech být. A ministr přijde a řekne – prezident mi zkazil celé dílo. Jak dobrý jsem mohl být ministr, kdyby mi prezident do toho nemluvil. No a takhle je dobrý nebo špatný ministr. Prezident za toto není, a ani nemůže být odpovědný.“

Ve šlépějích Komenského

Dotaz vysokoškolského profesora a historika, který se svěřil, že „...i přesto jsem vás volil a budu volit,“ směřoval na podpora školství zejména na venkově, která se mu zdá nedostatečná.

„Pravda je, že u venkovských malotřídek existovala tendence, která měla zrušit tyto malotřídky v případě, kdy měly méně než 13 žáků – a to ještě před tím byla ta hranice o něco vyšší. Pak se to nakonec vyvrbilo v kompromis, že obec musí na provoz malotřídek přispívat. Já sám jsem deset let žil v Novém Veselí, což je městys s 1200 obyvateli, a vím, že dva kilometry od něj zrušili školu v Budči a žáci ty dva kilometry buď autobusem, nebo pěšky chodili do moderní, dobře zařízené školy v Novém Veselí,“ zavzpomínal na svou milovanou Vysočinu prezident.

Už na těch základních školách bychom neměli lidi separovat, nevytvářet nějaké pseudoelity; už proto, že v tomto věku nikdy nepoznáme, kdo je Albert Einstein a kdo je... Jak se jmenoval ten z Putimi? ...Pepek Vyskoč! Dětem prospěje, když jsou v různorodém kolektivu. Víte, že jsem odpůrcem inkluze, to jsem vždycky byl. Mluvím o různorodém kolektivu, kde se děti vzájemně stimulují. A to je něco jiného. Nicméně to, co na základním školství v poslední době vidím, je jakási uniformita. Karel Marx dokonce napsal, že jedinou skutečnou vědou je historie. Takže i Marx mohl napsat rozumnou větu, co by ne. Když my memorujeme data, jména panovníků a tak dál, tak se nám ta historie tolik zprotiví, že jsme hrozně rádi, že se ji nemusíme učit. Já si pamatuji jediné historické datum – 1740 až 1780. To nám vládla Marie Terezie. A všechna ostatní historická data si od tohoto data odvozuji. Co bylo před Marií Terezií, co bylo po Marii Terezii. Historie, to jsou příběhy.

Základní školství by mělo umět vyprávět příběhy. A ne učit data, data a data. Co to čtete můj princi? – Slova, slova, slova. Co se to učíte v dějepise, můj princi? – Data, data, data. Skutečná historie je příběh. Ale i skutečná chemie je příběh a pokus.... Já se přikláním k tomu názoru Komenského, kterým předběhl svoji dobu o několik století. Škola má být hrou a hrou se toho nejvíc naučíte.“

Jsme světu k smíchu?

Mladý člověk, pravděpodobně středoškolák, se pozeptal, zda „...vyřizování neshod skrze média mezi prezidentem a předsedou vlády ČR může prospívat k dobrému obrazu ČR v zahraničí“.

Miloš Zeman mu na to odpověděl následovně: „Vyřizování neshod určitě ne, ale deklarování odlišných názorů určitě ano. Jste-li v demokratické zemi, pak se často stane, že prezident a premiér mají odlišné názory. To jenom média, která dychtí po senzacích, nazvou každý odlišný názor neshodou.  Dejme si konkrétní příklad. My jsme měli velmi podobné názory s premiérem Sobotkou první dva roky jeho vlády. Pak jsme se velmi výrazně, a oba dva to uznáváme, rozešli v názorech na migrační krizi. Chcete-li to nazývat neshodou, potom jakýkoliv odlišný názor musíte také nazývat neshodou, A jestli chcete, abychom měli stejné názory, tak tenhle systém tady už jednou byl a moc nám nepomohl. Jmenoval se totalita.“

Jak zastavit povodeň

Poté následoval dotaz k migrační krizi, zda není ochrana našich státních hranic  v přímém rozporu se Schengenem, jak uvádějí někteří politici. „Pan Kalousek dokonce prohlásil, že kdybychom se rozhodli chránit své hranice, je to konec Schengenu,“ uvedl rozhořčeně tazatel.

„Ono je dobré si především přečíst Schengenskou dohodu. V případě některých incidentů může armáda uzavřít hranice na šest dnů. Bod jedna. Bod dvě: Na základě rozhodnutí vlády na 6 měsíců. Musí to oznámit, ale že to oznámí, neznamená, že mu to někdo schvaluje. To je velký rozdíl. Za třetí: To, že uzavřete armádou hranice vůbec neznamená, že narušujete volný obchod, volný pohyb osob, turistiku s platným vízem a tak dál. Je to několik minut nepříjemného zdržení na hranici, to je samozřejmě pravda, ale co je to několik minut proti celému životu. Takže, já se domnívám, že pokud se nepodaří vytvořit efektivní obranu hranic Evropské unie, což je trochu širší pojem než schengenský prostor – Rumunsko ani Bulharsko například do Schengenu nepatří, že, a přesto si myslím, že by tam měla být nějaká hraniční kontrola a nějaká evropská pohraniční stráž – pokud se to nepodaří, máme dvě cesty. Buď se tvářit, že se nic neděje, anebo se připravovat na obranu našich státních hranic národními prostředky. A já jsem pro tu druhou cestu, protože připravovat se na povodeň v okamžiku, kdy nás voda zatopila, je již pozdě.“ Na to zazněl bouřlivý potlesk.

Zaměstnankyně psychiatrické léčebny pak pozvala hlavu státu k její návštěvě. Prezident dodal, že v příštím roce by se to mohlo uskutečnit  „...a dokonce se nechám i vyšetřit. Člověk nikdy neví....“

Bojují Spojené státy s Evropou a naopak?

Dotaz muže středního věku zněl: „Mimo veřejná média se diskutuje, že současná situace v Evropě je jakási skrytá sociálně-ekonomická válka mezi USA a Evropou se snahou Evropu oslabit. Co s tím dělat? Lze se tomu nějak bránit či jen přihlížet?“

Celá historie je soutěží mezi státy nebo skupinami států, přičemž to konkurenční prostředí se mění. Ze spojenců se stávají nepřátelé a z nepřátel spojenci. To, že Spojené státy ekonomicky válčí s Evropou, Čínou nebo s Ruskem nebo s kýmkoliv jiným a naopak, je naprosto dějinná samozřejmost a představa jakéhosi nerozborného věčného přátelství je jakýsi dým, který se nad ekonomickými vodami vznáší. Vezměte si, že jsme měli nerozborné přátelství se Sovětským svazem, který od nás kupoval uran za tak nízké ceny, že jsme vlastně ekonomicky výrazně ztráceli. Takových příkladů najdete stovky. Ano, samozřejmě, Spojené státy soutěží s Evropou a já vám řeknu, že jeden z rysů této soutěže spočívá v tom, že i díky břidličnému plynu je ve Spojených státech energie podstatně levnější než v EU a nejenom díky břidličnému plynu, ale i díky tomu, že evropské země dodržují podstatně přísnější ekologická omezení na vypouštění, nechci říci přímo toxických látek, ale emisí a kvůli tomu jejich energie je dražší, takže  Evropa tím ztrácí konkurenceschopnost. Další příklad. Česká republika může uvnitř EU vytvářet různé zájmové kolice podle povahy projednávané věci.

Nejčastější takovou koalicí je Visegrádská skupina čtyř, ale můžeme se samozřejmě přidat k některým dalším zemím, například k Británii, pokud bude prosazovat určitou změnu pravidel EU, nebo naopak k takovému Švédsku, pokud bude prosazovat sociální model. Sami těžko něco uděláme. To znamená najít koaličního partnera je vždycky to nejtěžší.“

Tuto část pak zakončil citací, jak uvedl, Vladimíra Mečiara: Stupňování slova nepřítel se děje takto: první stupeň – nepřítel, druhý stupeň – úhlavní nepřítel, třetí stupeň – koaliční partner.“ A teď jsem četlnebo slyšel od jednoho současného ministra čtvrtý stupeň - člen vlastní politické strany.“

Kdo blokuje referendum

V další části odpoledního setkání s občany zaznělo poděkování, že jako jeden z mála jde mezi prostý lid. Následoval dotaz o vystoupení z EU. Já jsem zásadní příznivec zákona o obecném referendu, který teď leží ve Sněmovně díky tomu, že pan Kalousek svými žvásty a obstrukcemi zdržuje Sněmovnu od racionální práce,“ uvedl Zeman. „Součástí tohoto zákona o obecném referendu je, že když se sežene dostatečný počet podpisů, tak můžete položit jakoukoliv otázku, včetně toho  – Jste pro vystoupení z EU? Smlouva o přistoupení k EU, kam jsme vstoupili v roce 2004, nám nezakazuje vystoupení. Já sám, pokud bude takové referendum, budu hlasovat proti, protože si myslím, že bychom měli v EU zůstat a společnými silami překonávat její naprostou neschopnost vyřešit například uprchlickou krizi. Naprostou. Včetně ochrany vnějších hranic. Ale vy budete mít svaté právo hlasovat pro. Tedy pro vystoupení. Protože ty otázky, které jsou zakázány referendem po švýcarském vzoru, jsou otázky typu rozpočtu nebo daní. Ta vaše otázka a řada dalších důležitých témat samozřejmě smysl má. A pokud se někteří politici domnívají, že občané mají méně rozumu než oni, tak já bych uvedl několik nekonkrétních příkladů, které jsou zcela opačné. A zase jsem někoho urazil, ale nikoho jsem neurazil,“ ukončil s dobrou náladou svou poslední odpověď prezident.