„Bylo mi smutno. Vzpomínala jsem, jak maminka ležela na smrtelné posteli a doposud nechápu, že se mohl najít někdo, kdo takovou špínu na ženu, která se nemůže bránit, může naházet. Urazilo mě to a bolelo, ale co mohu dělat. Nic,“ říká Marie Šupíková. Nejstarší z takzvaných lidických dětí a dcera Alžběty Doležalové, která byla nejdříve historikem Vojtěchem Kynclem a pak v pořadu Reportéři ČT označena za udavačku.

Soud nebude

Když jí ParlamentníListy.cz na zahrádce Restaurace „Lidická galerie“ namítají, že se přeci může soudit, prohlásila: „Nebudu se soudit s nikým. Já si říkám, že každý se dočká svého. Nikomu jsem neublížila, nikoho jsem vědomě neurazila, nikoho nepomlouvala. Takže nevím, co ti lidé po mně chtějí. Opravdu nemám ráda pomluvy,“ podotýká.

Roku 2015 publikoval v knize Lidice – Zrození symbolu historik Vojtěch Kyncl zjištění, že židovskou dívku Štěpánku Mikešovou udala Alžběta Doležalová, maminka Šupíkové. Pak se  toho chytli Reportéři ČT a v předvečer piety z toho udělaly kauzu. Ohradila se proti tomu lidická pobočka Českého svazu bojovníků za svobodu prezentovaná Janou Bobošíkovou a starostka obce Lidice Veronika Kellerová. Spor nakonec vedl k rezignaci tehdejší ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové. Pak se k tématu vyjádřil archivář Vojtěch Šustek ve stati Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové. Tak kauza vlastně žije dodnes.

Letošní pieta

Letošní pieta v Lidicích byla ovlivněna koronakrizí. Zúčastnili se jí jen zvaní. „Byla jsem tam. Líbilo se mi, že to nebylo tak okázalé, jako vždy. Naše obec a lidé v ní byli vždy velice skromní. Starali se jen o ten kousek svého políčka, aby měli čím nakrmit zvířata. Přesto, že to byli hutníci a horníci, tak každý měl ještě nějaký ten záhumenek a staral se o něj. Letos jsem si potřásla rukou s prezidentem Zemanem a poděkovala mu za blahopřání, co mi poslal k narozeninám,“ vysvětluje.

K obviněním historika Kyncla říká: „Já ho neznala. Potkala jsem se s ním jednou. A to za námi přišel. Za mnou a Pavlem Horešovským. Tehdy měl někde sjednanou besedu a říkal, že se tam kvůli dopravě asi nedostane. Pavel nastartoval své auto a nakonec jsme ho do té školy dovezli. Je třeba říct, že nám proplatili cestovné. Nicméně se divím, jak se ten člověk k nám zachoval. Není to rovný člověk. Už ho nechci vidět, opravdu ne.“

Vzpomínky na dětství

„Bylo mi deset let, když se ta tragédie v Lidicích stala. Nepamatuji si už, v kterém roce se k nám ta paní Mikešová nastěhovala. Bydlela u nás, měla tam světničku, já k ní chodila a bylo to tam cítit naftalínem. Chodila hodně na faru a do školy. Málo se zdržovala doma. Znala jsem i jejího manžela, který pracoval v jedné z okolních vesnic v cukrovaru. A za ní dojížděl na sobotu a neděli. My jsme spolu vycházeli. Nepamatuji se, že by se s ní naše rodina nějak hádala. A najednou zmizela,“ říká Šupíková.