Úvodní otázka na Špačka směřovala na to, zda by exmluvčí podal Miku Pompeovi ruku, nyní, když je pandemie koronaviru.

„Samozřejmě. Podávání rukou je tradiční zvyk od starého Říma. Ave, zdravíme se tím podáním ruky. Dáváme tím najevo, že v ruce nemáme zbraň. A tenhleten tisíciletý zvyk neopustíme ani kvůli epidemii, pandemii a bůhvíčemu. Dlaň je nejcitlivější částí ruky a my vnímáme u toho druhého člověka okamžitě ty první signály. Vnímáme teplotu ruky, chvění, vlhkost, sílu, intenzitu stisku. To všechno jsou informace, které nám o tom druhém něco říkají. Kdežto takový ten dotyk hřbety  rukou nebo lokty, nebo dokonce nohama, tak to nemůže nikdy nahradit podání ruky,“ pravil Špaček. 

Následně se vzpomínalo na to, jak prezident Václav Havel přijal v Česku významné hosty „ americké prezidenty, britskou královnu Alžbětu II. Návštěva Mika Pompea pak, podle Špačka, patří rovněž k těm náročnějším. „Nejnáročnější státní návštěvy jsou Rusko, Čína, Izrael a USA. Z toho protokolisté mají hrůzu už půl roku předem. Ty návštěvy se připravují velmi dlouho. Několik měsíců před příletem amerického prezidenta nebo izraelského předsedy vlády nebo prezidenta tak přilétají letadla s odborníky, experty, třeba na komunikace, na protokol, na politické otázky, kteří připravují tu návštěvu do posledních detailů,“ sdělil Špaček, kde se podle něj zachází do všech podrobností.

„Vzpomínám si, když přiletěl americký prezident, tak tehdy okupovali Pražský hrad. To znamená, že my jsme při vstupu do kanceláře, jsme se prokazovali americké ochrance, nikoliv české, ta tam stála v pozadí. Protože Američani zodpovídají za osud svého prezidenta, za osud své hlavy státu. Takže nedá se nic dělat, musíme se tomu podrobit. Proto se všechny ty přípravy odehrávaly v utajeném režimu,“ zdůraznil Špaček a rýpl si do kancléře Vratislava Mynáře. „Nedokážu pochopit, jak se může na Hradě vyskytovat někdo, kdo nemá bezpečnostní prověrku. Protože nemůže mít přístup k těm informacím, které jsou nezbytné,“ dodal. Mynář se dle něj nesměl účastnit přijetí Mika Pompea, protože by porušil zákon.

„Časový harmonogram je zpracován v takzvaném minutovníku, kde je popsáno, kde kdo bude sedět, kolik bude hodin. Jsou tam popsány všechny detaily, všichni mají jasnou představu a vědí, co budou dělat,“ podotkl Špaček. „Václav Havel byl znám svým nekonvenčním přístupem k těm protokolárním záležitostem. A tím si spoustu lidí získal, byl lidštější. A řada těch návštěv čekala na to, zda na konec třeba po státní večeři, jestli by je potom Václav Havel vzal do nějaké pražské hospůdky, protože už se to stalo proslulým, takže v pražské hospůdce v Nerudovce byl Václav Havel s Jelcinem, u Töpferů na Bojišti s francouzským prezidentem Chiracem, s Billem Clintonem u Tygra a tak dál. Takže někdy samozřejmě je možné v rámci ovšem těch možností, které poskytuje bezpečnost, z toho trochu vybočit,“ dodal.

Špaček vzpomněl na horké chvilky, když si Havel umanul, že vezme americkou hlavu státu Clintona do Reduty, nechá vyrobit speciálně saxofon pro něj s vyrytým Václav Havel a srdíčkem.

„Jenomže když Bill Clinton přiletěl, tak nám ohlásili jeho lidé, že Clintonovi zemřela dva dny předtím matka, takže rozhodně není možné, aby dva dny poté hrál na saxofon v pražském klubu. Nicméně, když si Václav Havel vzal něco do hlavy, ostatně takový byl celý jeho život, tak dokázal toho Billa přesvědčit a tehdy jsme do toho klubu jeli,“ vzpomínal Špaček, jak si Clinton přál, aby se o tom nikdo nedozvěděl. „Večer byl úžasný, byla to nádherná chvíle, představit si pár let předtím, že bychom seděli s americkým prezidentem v jazzovém klubu, to by byla fantasmagorie. Nicméně, když to skončilo, tak někdy ve tři hodiny ráno, mě vzbudil telefon a volal mi kamarád z Německa a říká: Hele, Clinton hrál v Praze na saxofon v Redutě, jo? A  já jsem říkal: Proboha, jak to víš? A on: Teď to odvysílala televize ARD. Zvukař v Redutě, který sedí za tím sklem, to natočil a ještě v noci to prodal německé televizi,“ vzpomínal Špaček. 

Na podobnou úroveň česko-amerických vztahů se podle jeho slov už nikdy dostat nemůžeme.

„Totiž ty mezinárodní vztahy se netvoří nótami a memorandy, ale tvoří se osobními vztahy. A mezi třeba americkým prezidentem a Václavem Havlem byl opravdu hluboký přátelský vztah. Takže kdykoliv si mohli zvednout telefon a říct si: Hele, Bille, já tady mám problém. To je to, proč se konají ta nejrůznější setkání, summity, návštěvy, protože tím vlastně si vytváříme úplně jiný princip vztahů, než když si jenom dopisujeme a řešíme to přes nějaké diplomatické emisary,“ dodal.

„Doby, kdy měl český prezident v Americe autoritu, jméno, kdy si ho tam všichni vážili a měl otevřené dveře do Bílého domu, jsou nenávratně pryč,“ zmínil Špaček. 

Václav Havel, podle jeho slov, byl velmi atraktivní hlavou státu, za nímž chtěli jezdit mnozí zahraniční hosté.

„Tady si podávaly dveře všechny význačné osobnosti světa – včetně papeže, dalajlámy, amerických prezidentů. Bylo to neuvěřitelné, jak jsme ten shon vůbec zvládali. Protože jedno letadlo odlétalo a druhé přistávalo. A jak říkávali, nebo říkávají protokolisté: Nejkrásnější vůně je pach spáleného benzinu odlétajícího letadla se státní návštěvou. Když to máme za sebou a všechno to dobře dopadlo,“ vzpomínal Špaček. Dnes je to vše podle něj rutinní záležitost; za jeho éry se vše museli učit a získávali rady od okolních států. 

Etiketa se v době pandemie koronaviru dostala, podle něj, na druhou kolej, kdy prioritou je zdraví.

„Nicméně bychom neměli opouštět ta staletá, možná tisíciletá pravidla, která jsme si vytvářeli v naší společnosti. Jakmile to bude možné, tak se vrátíme zpátky k normálu. Není normální si nepodávat ruce, stát dva metry od sebe, nepřivítat se tím náznakem polibku. To všechno jsou věci, které jsou momentálně latentní, ale rádi se k nim vrátíme,“ dodal.

Závěrem se pak Špaček vyjádřil k novému snímku v českých kinech – „Havel“.

„Pořád se z toho ještě nemůžu vzpamatovat. Ten film je opravdu nesmírně silnou a emotivní výpovědí především o té době a o Václavu Havlovi. Spousta lidí má na Václava Havla naprosto jasný názor. Václav Havel, to je něco jako Sparta a Slavia, všichni vědí, jestli ano, nebo ne.

Nicméně tady můžeme sledovat to jeho zrání. Můžeme sledovat, jak ten plachý člověk, který nikdy nezvedl hlas, který nikdy na nikoho nezakřičel... a já jsem s ním spolupracoval deset let, den co den, takže já to vím absolutně nejlépe. Tak tento člověk měl v sobě takovou vnitřní sílu, a to z toho filmu vyzařuje, že dokázal porazit komunistický režim. Že dostal na Václavské náměstí statisíce lidí.

Přitom to jeho zrání, které v tom filmu sledujeme, bylo velmi nenápadné. Velmi autenticky a sugestivně je tam líčena ta doba, ty reálie. To znamená třeba to vězení, nebo ti StBáci, to zacházení s těmi lidmi. Ta špína, ta hrůza, to si vůbec dneska nedokáže nikdo představit,“ dodal expert na etiketu Špaček.