Šestnáctiletá aktivistka Greta Thunbergová byla za svou stávku za klima nominována na Nobelovu cenu míru. Zasloužila by si vyhrát? A je její činnost prospěšná?

V českých médiích to není tolik znát, ale Greta Thunbergová má obrovskou mediální prezenci v němčině nebo v angličtině. A to vesměs značně pozitivní až nekritickou, skoro by se to dalo nazvat uctíváním srovnatelným s tím, které zažívají rockové hvězdy. Mám za to, že v případě tohoto fenoménu rezignoval tisk na povinnost kritického odstupu a chová se, jako by byl svědkem zjevení Panenky Marie. Není to zdravé, vytvářet takové veřejné modly.

Co se Nobelovy ceny míru týče, předešlý prezident USA Barack Obama ji dostal ihned na začátku svého mandátu v roce 2009, oficiální zdůvodnění přitom hovořilo o tom, že jeho vize a úsilí světa bez válek jsou mimořádné. Prakticky za svých osm let vlády vydal na válečné aktivity zhruba stejně peněz jako prezident Bush (866 vs. 811 miliard dolarů) a značně rozšířil množství útoků pomocí bezpilotních letounů. Možná by se Nobelova cena – má-li si zachovat nějakou prestiž – měla udělovat pouze lidem, jejichž aktivita a její výsledky jsou již známy, a ne jen tak dopředu, zálohově.

Podle publicisty Ondřeje Slačálka představuje studentská stávka za ochranu klimatu historickou událost. Byla totiž organizována zdola, mladými lidmi, spontánně. Viníka také Slačálek označil, jsou jím prý především „ti, kteří mají v systému růstu privilegovanou pozici. Často muži středního a staršího věku usazení na důležitých místech, kteří se směsí paternalismu a arogance přenášejí odpovědnost na bedra jednotlivců.“ Takoví prý tvrdí, že za klimatické změny můžeme všichni. Je tedy pravda, že nás brzdí „staří bílí muži“, jak se o tom hojně diskutuje například v USA?

Zdaleka nejbezohledněji zacházejí se životním prostředím v nově industrializovaných zemích jako Indie či Čína, které jak známo jsou plné starých bílých mužů. Ještě tisíc kilometrů od ústí řek, jako jsou Ganga, Indus nebo Brahmaputra, narážíte v Indickém oceánu na celé plovoucí ostrovy z plastikových odpadků, které tam naházeli zpozdilí staří bílí muži, nechodící dostatečně často na spontánní klimatické demonstrace středních škol. Ženy a černoši jsou v tom nevinně, nikdy totiž jako systémově utlačovaní jedinci nejezdí autem, nespotřebovávají elektřinu a nezahazují laciné obaly. A pokud, tak jen proto, že je k tomu nějaký starý, zlovolný bílý muž zmanipuloval nebo donutil.

Konec sarkasmu. Mně je čtyřicet, Slačálkovi 36. Bílí jsme oba, i když politicky totálně odlišní; barvou kůže by proti mně každopádně argumentovat neměl. Nevím, kde vyrostl, já v pozdně jakešovské Ostravě. Pamatuji si na tehdejší stav životního prostředí tam. Puch, ze kterého člověk padal na zem, v nejhorších chvílích to připomínalo hořící pneumatiky. Řekou Ostravicí teklo nevýslovné svinstvo. Motýla jste nepotkali, nepřežil by tam. Neuvěřitelné množství prachu. Dneska můžete pod Sýkorovým mostem v centru Ostravy chytat ryby. To nepamatovali ani naši prapradědečci. Pokud už je problém s inverzí, jde o emise ze sousedního Polska, kde si zatím s odsiřováním apod. nedali tolik námahy.

Ve věci ochrany životního prostředí a redukce emisí udělala západní civilizace za poslední generaci strašně moc práce a hlavně celou tu myšlenku světově táhne. Zrovna ta Asie by se od oněch opovrhovaných bělochů mohla jedině inspirovat. Nevidím důvod k obsesivnímu sebemrskačství, spíše by bylo namístě uznání dosaženého pokroku. Mimochodem, zrovna v německých novinách nedávno rozebírali, že i v multikulturním Berlíně chodí na ty klimatické demonstrace hlavně etničtí Němci a arabskou či tureckou mládež tam skoro není vidět. Takže se zdá, že ten hodnotový rozdíl není jenom mezi kontinenty, ale i mezi jejich kulturními enklávami v Evropě.

Osobně bych rád v nějaké perspektivě viděl ústup od spalování čehokoliv, ale v technicky a ekonomicky realistickém rámci. Například takovou raketu na elektřinu ještě nikdo zkonstruovat neuměl, a byla by chyba kvůli emisím CO₂ přestat s létáním do vesmíru.

Jaký vliv má současné zpřísňování ekologických norem v EU na ekonomickou kondici Unie? A pomáhá skutečně ve světovém měřítku něco zlepšit?

Průmysl se centrálně politicky řídit nedá, a kdo se o to pokusí, skončí jako Sovětský svaz – statistiky impresivní, reálná životní úroveň nikoliv.

Vezmu-li spalovací motor, ten už se moc optimalizovat nedá. Na kapku benzínu prostě sto kilometrů neujedete. Od určitého okamžiku narážíte na fyzikální meze existující technologie, a zpřísníte-li normy tak, že už je není schopna splnit, bylo by poctivější říci otevřeně a nahlas, že dotyčnou technologii chcete zrušit, odstranit.

V Německu dlouho existovala představa hojně živená Zelenými, že ten jejich ekologizační program bude v konečném důsledku nesmírně ekonomicky výhodný. Že Německo rychlým přechodem na alternativní technologie získá znalosti a zkušenosti, které pak bude moci prodávat celému světu. Že zkrátka z ekologické produkce elektřiny bude další silný pilíř německé ekonomiky, srovnatelný s automobilismem. Často používané slovo bylo Vorreiter, čelný jezdec. Za stamiliardy eur vynaložené na zelené projekty mělo Německo získat úžasný prodejní artikl pro světový trh.

Prakticky to tak nedopadlo. Nedávné hodnocení německé Energiewende (vyšlo 29. 3. ve Weltu) ukázalo, že Němci si odnášejí špatné vysvědčení. Elektřina pro koncového uživatele zdražila vysoko nad evropský průměr, v mezinárodním hodnocení pak předběhla SRN i Uruguay. Solární technologie je na světovém trhu v podstatě kompletně v rukou Američanů a Číňanů, Němci jsou jako exportéři solárních řešení totálně bezvýznamní, naopak musejí pro své instalace dovážet cizí výrobky. Lépe jsou na tom ve větrných elektrárnách, ale při vývozu technologií tvrdě soupeří s Dány, Američany, Číňany. A vlajková loď německého větrného průmyslu, Siemens, se nedávno musela spojit se španělskou Gamesou, aby byla mimo Evropu dostatečně konkurenceschopná.

Zkrátka druhý automobilový průmysl z toho nebude. Takže pak vzniká otázka, zda ta snaha utlumit ten skutečný automobilový průmysl není podřezáváním větve, na které Německo sedí. Bohužel tam sedíme s nimi, aniž máme na jejich ochotu pilovat sebemenší vliv.

Co říkáte na cíl aktivistů kolem Grety Thunbergové, kteří požadují okamžité ukončení provozu uhelných elektráren a většinou také ukončení provozu atomových elektráren? Z čeho se bude vyrábět proud?

Požadovat může každý. To je ta nejjednodušší věc, vyjít do ulic (nebo připojit se na Twitter) a požadovat. Nejlépe tvrdě a hned. Slova jsou laciná, to vám jako autor textů můžu říci taky. Když se snažím, vyprodukuji jich několik tisíc za den, aniž mě to porazí. To umí opravdu kdekdo.

Realizovat ty požadavky je těžší. Evropa na sever od Alp je pořádně studený kontinent a bez schopnosti produkovat dostatečné množství energie by byla jen o něco lépe obyvatelná než Kazachstán. To není náhoda, že první civilizace – řecká, římská – se rozvinuly ve slunném Středomoří, kdežto v Germánii žily jen nepočetné barbarské kmeny. Teprve rozvoj vědy a techniky umožnil, aby obyvatelstvo regionů na sever od Alp narostlo na desítky milionů. Dnes jsme na spolehlivé produkci elektřiny velmi závislí.

I technicky nevzdělanému jedinci musí být patrné, že slunce někdy nesvítí a vítr někdy nefouká. To lze pozorovat na vlastní oči, k tomu není třeba VŠ technického směru. V letošní zimě se to stalo několikrát, a v takové situaci nemůžete lidem říci, že se s těmi minus patnácti stupni Celsia musejí nějak smířit. Někteří by to nemuseli přežít. Problémem je ale i druhý extrém, když vítr fouká moc a slunce svítí moc. V takovém případě hrozí přebytky proudu, který nemá kdo odebrat, ty mohou destabilizovat přenosovou soustavu, což není vůbec banální situace. Přirovnal bych ji k povodni; voda je dobrá věc, ale jen do jistého průtoku, pak se stává nebezpečnou. To samé elektřina.

Technicky by mi dávalo smysl, kdyby rychlý odchod od uhlí byl provázen stejně rychlou snahou stavět jaderné zdroje, které dokážou dodávat energii spolehlivě, regulovatelně a předvídatelně, aniž přitom budou vypouštět do vzduchu škodliviny. Ale jaderná energie je v ekologickém hnutí za bubáka. V momentě, kdy ta výše zmíněná Greta Thunbergová jen naznačila, že by atomové elektrárny nepovažovala za úplné zlo, se zvedlo takové haló, že její otec hned veřejně zavesloval zpátky. To už si pak kladete otázku, zda opravdu v nouzi chtějí vyrábět elektřinu třením liščího ocasu o ebonitovou tyč.

Ne, reálně vzato se v takových situacích musí chybějící elektřina vyrábět spalováním zemního plynu, což je docela slušný zdroj emisí CO₂. A nikdo v rámci hnutí to moc neřeší. Ani ti novináři na to moc neupozorňují, což by správně měli.

Co soudíte o budoucnosti evropského průmyslu?

Soudím, že nám hrozí úplná deindustrializace kontinentu. Ona už leckde probíhá, taková Itálie budiž příkladem.

Když už jste citovali toho pana Slačálka, trochu jsem pátral po jeho názorech a narazil jsem na rozhovor, kde mluví o mizení střední třídy a o tom, jak to destabilizuje společnost. No to má pravdu, to se s ním nehádám, to vidím dost podobně. Ještě tak za Masaryka by on sám jako vysokoškolský učitel bez větších problémů vydělával dost na to, aby si koupil pěkný rodinný domek někde kousek za Prahou, možná i v Praze. Dneska se poměry zhoršily natolik, že na současném trhu začíná pro vysokoškolské kantory být nedostupné i 2 + kk v Horních Měcholupech.

Jenže mi přijde, že levice je úplně mimo v hodnocení příčin tohoto vývoje. Za zdroj dřívější evropské prosperity označuje začasté kolonialismus, což výborně hraje do toho sebemrskačského tónu „postavili jsme náš kontinent na hřbetech otroků“. V praxi ale rychlý hospodářský rozvoj v 19. a 20. století spíše regionálně koreloval s oblastmi, které měly silnou průmyslovou základnu: horní Slezsko, české země nebo Porúří se silně rozvíjely i přesto, že Polsko, Československo či Německo neměly buď vůbec žádné kolonie, nebo jen málo. Kdežto některé koloniální mocnosti jako Portugalsko zůstávaly dost nerozvinuté, i když třeba zrovna ten Lisabon kontroloval notný kus Afriky (ještě hůř na tom byla Osmanská říše). Schopnost produkovat průmyslové výrobky s vysokou přidanou hodnotou byla dost podstatným zdrojem prosperity a tento vývoj jsme viděli i mimo Evropu: nejdřív v Japonsku, pak v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Číně atd. Dneska mi nikdo nechce věřit, že třeba Korea byla kolem roku 1950 jednou z nejchudších zemí světa a hodně zaostávala i za Ghanou.

Jenže čím více států se industrializovalo, tím větší konkurenci Evropa ve světě má. Podobně kvalitní výrobky jako Němci nebo Britové umějí vyrábět nejen Číňané, ale už i Malajci a Thajci, tamtéž se snaží dostat Filipíny, Indie, Indonésie… a vesměs jsou levnější. Tahle globalizace ekonomiky je jedním z důvodů, proč střední třída není, co byla. (Druhým je globalizace kapitálu: zkuste jako tvrdě zdaněný zaměstnanec se svými zbylými padesáti procenty mzdy konkurovat na realitním trhu arabskému šejkovi, který v životě nezaplatil žádné daně. Hádejte, kdo pak vykoupí půlku Londýna nebo třeba Teplic, zachce-li se mu.)

Pokud v téhle situaci kolektivně rozhodneme, že ten ještě zbylý lokální průmysl zavážeme ke splnění nemožných norem a on v důsledku toho zkolabuje, čím se pak budeme ve světě živit? Vzájemnou výukou genderové teorie? Abychom pak jednoho dne neskončili jako kulturní skanzen, ze kterého vědeckotechnicky vzdělaní lidé utečou do států, které jim ještě umožňují dělat jejich práci. (Už teď se to děje, Evropa ztrácí mozky např. ve prospěch USA.)

Co by pak zbylo jako obživa těm ostatním? Předváděli by v kostýmu Krtečka místní lidové tance bohatým čínským turistům? Nerad si to vůbec představuji, ale je možné, že si to budeme muset vyzkoušet na vlastní kůži. Nakonec našim předkům připadaly třeba komunismus a fašismus také jako dobré nápady a byli ochotni přehlédnout jejich špatné stránky. Teprve v praxi zjistili, co to skutečně znamená.