„Jako detenční zařízení se Guantánamo Bay stane korunním klenotem, minigulagem mučení a špatného zacházení,“ napsal právník sídlící v New Yorku Joshua L. Dratel, který se zaměřuje na spory o klíčové případy národní bezpečnosti týkající se terorismu. Zároveň je koncentrační tábor na Guantánamu nejúspěšnějším vládním projektem USA na podporu militantního islamismu.

Trojnásobný debakl

Počátek koncentráku hledejme v datu 20. září 2001, kdy prezident George W. Bush vyhlásil „válku proti teroru“ a na společném zasedání Kongresu řekl, že „průběh tohoto konfliktu není znám, ale jeho výsledek je jistý“.

Touto jistotou je dvacetiletý debakl vedoucí k porážce USA a jejich pomocníčků z NATO v Afghánistánu, šíření militantních skupin na celém Blízkém východě a v Africe. „Světová“ válka proti teroru zabila minimálně třistakrát více lidí, než kolik jich zemřelo při leteckých atentátech na tři budovy v USA 11. září.

Takzvané protiteroristické útoky v Iráku a v Afghánistánu zkrachovaly, stejně tak podivné angažmá v Libyi a Sýrii, ale i v dalších destinacích. V září 2001 Ministerstvo zahraničí USA napočítalo dvaatřicet zahraničních teroristických organizací roztroušených po celém světě. Po dvaceti letech „války“ počet teroristických skupin podle Kongresem vyžádané zprávy je již devětašedesát.

Guantánamo je unikátním příkladem záměrného právního chaosu. Toto zařízení kontaminovalo od začátku roku 2002 americké instituce, stejně jako zákony a zvyky. Američané si začali v Afghánistánu v zimě 2001 hrát na lovce teroristů, a když nějaké ulovili, nevěděli co s nimi. Koncentrák, alias zadržovací zařízení v Guantánamu, byl záměrně zřízen mimo USA, aby shromaždiště teroristů nepodléhalo běžným zákonům a oficiálním politickým principům uplatňovaným v USA. „Představa výjimečného zařízení zřízeného kvůli výjimečným okolnostem je nenormální a musí být jenom omezená,“ varovala Karen J. Greenbergová, ředitelka Centra pro národní bezpečnost na Fordham University.

Koncentrák jako generátor chuti pozabíjet Američany

V lednu 2002 otevřelo detenční zařízení v zátoce Guantánamo na Kubě své brány pro prvních dvacet vězňů z války proti terorismu. Do sta dnů jich již byly tři stovky. V době největšího rozmachu bylo na Guantánamu uskladněno téměř osm set vězňů z devětapadesáti zemí. Některé trochu mučili, aby z nich něco dostali, odsoudili jich velmi málo, moc jim nedokázali a v koncentráku jich zůstala nakonec jenom hrstka. Tím, že guantánamský koncentrák je dnes téměř bez kšeftů, se ukazuje, že to bylo zbytečné zařízení. Počet militantních islamistů ve světě narůstá a koncentrák chcípe na úbytě.

Administrativa USA úspěšně vyrábí od roku 2002 z lidiček islámského vyznání nenávistné islamisty pomocí dvou generátorů nenávisti. Za prvé: zajatci USA považovaní za islamisty jsou lidé bezmocní, bez práv, tedy týraní, protože nejenom fyzické týrání, ale i bezmocnost je formou týrání člověka. Zajatci se stávají lidmi druhého řádu, odsouzení bez soudu, lidé kdykoliv na odstřel. Právo, kterým se Američané ohánějí, neexistuje. Je třeba souvěrce z Guantánama – lidi na odstřel – pomstít.

Za druhé: velké množství chybných cílů útoků dronů na islamisty generuje z rodin nevinných obětí základnu nenávisti. Rodiny a lidi z jejich vesnice touží v nenávisti po krvi vrahů – Američanů.  

Samotné Guantánamo je připomenutím, že jedině mrtví Američané nejsou nebezpečnými Američany. Ale Karen Greenbergová již v březnu 2009 v článku „Pohřešované vězení“ připomenula, co o pár let dříve napsal britský právník zaměřený na lidská práva Clive Stafford Smith. Guantánamo umístil do kategorie odvádění pozornosti od mnohem pochmurnějšího a důležitějšího amerického vazebního zařízení v Bagrámu, letecké základny v Afghánistánu. K tomu lze dodat, že Ústřední zpravodajská služba (CIA) měla po světě řadu tajných věznic, i v Evropě, takže Guantánamo jako cílená pouťová atrakce je též přijatelnou pracovní verzí.

Mučení jako samozřejmost

Guantánamo bylo také výcvikovým střediskem pro mučení. Nemalý humbuk vybublal v roce 2004 kolem dokumentů, které se dostaly oficiálně na světlo. Washington Post napsal třeba 12. června 2004, že „generálporučík Ricardo S. Sanchez, vysoký americký vojenský důstojník v Iráku, si hodně vypůjčil ze seznamu taktik tvrdých výslechů používaných v americkém vazebním středisku v Guantánamu na Kubě a schválil, aby vyšší úředníci v bagdádské věznici mohli používat vojenské psy, teplotní extrémy, spánkové deprivace a další chuťovky“.

Používání tvůrčího nátlaku na Guantánamu bylo využíváno asi hned od začátku roku 2002, protože v lednu 2002 například Donald Rumsfeld schválil používání psů k zastrašování tamních vězňů, ačkoli úředníci řekli, že psi nebyli nikdy používáni na Guantánamu, byli používáni v Abú Ghraib.