Smrkající, kašlající a ne příliš dobře dýchající pasažéři v pendolinu už zdá se nikoho příliš nezajímají. Na jaře by kvůli tomu byl zastaven vlak – jistě známe  případy z Pardubic a Plzně, ale doba jde dál. Že by se někdo nějak intenzivněji snažil mít ochrannou masku, to se až na čestné výjimky nedá říci rovněž. Ano, když prochází průvodčí, nasadí se vzorně na ústa i nos, ale jak odejde, spustí se pod bradu nebo v nejkrajnějším případě pod nos. A vesele se hovoří či telefonuje dál. Pokud někoho napomenete, setkáte se s nevolí i ostatních a pak s mlčící většinou – nikdo se k vám nepřidá, nikdo vám nepomůže. A to je v pendolinu, kde je centrální klimatizace a vzduch pendluje mezi všemi vozy a vytváří výživný virologický koktejl.

Jede jede mašinka, lítá virus z okýnka…

U dálkových vlaků je to mnohdy lépe, záleží, kdo se vám usadí v kupíčku nebo koho si k sobě pustíte. Od doby nových nebo repasovaných vagonů otevírat okna nejdou – to jen v těch starých vagonech, které najdete již jen sporadicky.

Pár cestujících z Bavorska, kteří ještě jedou do Plzně nebo do Prahy Západním expresem společností Alex a Českými drahami, nevychází z údivu. Na území spolkové republiky by si nedovolili sundat masku či roušku, pokuta až sto eur by přišla v zápětí. U nás benevolence veliká a je to vlastně na nás, jestli vůbec chceme takto jezdit a pěkně se promořovat.

Když tak sedím sám v německém kupé, kde se buď dá pootevírat okno a přirozený „air condition“ vám profukuje a odnáší možné viry, ale i prach (ostatně, to doporučuje snad deset z deseti epidemiologů, že větrání je nejpřirozenější  bránění nákazy), je mi psychicky rozhodně lépe. A když slušně požádáte průvodčího, on vám speciálním klíčkem to okno jistě rád otevře. Nesmíte mít ovšem vedle sebe nebo proti sobě kverulanta, pro kterého větřík je nebezpečný a ve vidině „že by ofoukl“, se dožaduje zavřít ono a využívá (ne)výhody klimatizace s gustem člověka moderní doby. Hltá filtrovaný vzduch plnými doušky a brání se přírodnímu vánku. Ostatně, i v tramvajích narazíte na spoluobčany, kteří nesnáší proudění vzduchu a libují si v nevětratelném prostoru.

Popírači, biomatky, kverulanti…

Vraťme se ještě k našim sousedům do Německa. Tam neexistuje, že byste neměli roušku jak v obchodě, tak při koncentraci více lidí i ve městě nebo obci. V kavárnách a restauracích dostáváte povinný informační leták, kde na sebe v nejlepším případě napíšete telefonní spojení (o mailu jsem ještě neslyšel) nebo podle staršího doporučení uvedete celé jméno a bydliště. U nás by se kvůli tomu i díky GDPR zajisté zrodila nová revoluce odporu. V podstatě nemožné. Tedy v České republice. V Bavorsku normální.

V MHD, a to píši především o situaci v západočeské metropoli Plzni, je naštěstí 99 procent lidí včetně omladiny oroubováno. Vždy mne baví, jak párletí prckové jsou na svou roušku pyšní a jejich maminky jim s fantazií sobě vlastní ušily či sehnaly moc pěkné vzory – a na druhou stranu se pak objeví jeden dospělí popírač, většinou „biomatka“, která vykřikuje něco o tom, že jste ovce a stádo. Na to trefně odpověděl jeden z postarších cestujících „…a vy jste kráva!“

S přibývajícím časem a večerem se orouškovanost mění a procento jde významně dolů. Ti, co mají upito, samozřejmě bezdomovci a nepřizpůsobiví, ti  HH („hadr na hubu“) prostě nenasadí a řidič je rád, že jede ve své kukani a maximálně udělá to, že pustí předem namluvené upozornění o nutnosti nasazení ochranných roušek, šál či dalších věcí, načež se sem tam ozve pískot nebo hurónský smích.

„Jste Babišovci,“ slyšíte. Anebo „…hrají si s vámi, jste jak tupé stádo...“ S přibývajícími počty nakažených se zdá, že takovýchto názorů je pomálu, ale stále se nacházejí.

A je pořád veselo. Hospody, kavárny a jejich předzahrádky v centru Plzně hučí do noci. Vyjdete-li však mimo střed, je obraz zcela odlišný. Pár sedících štamgastů a prázdná místa na dřevěných lavicích či pivních setech. Hůř už bylo nebo teprve bude?