Do Normy chodí ti, kteří hledají levnější položky, docela rádi. Ne vždy jsou ale uspokojeni, protože je prostě vybráno. A to nikoliv z důvodu nájezdů vietnamských prodejců.

Ptejte se, stavte se…

„Já jsem tady četla, že máte tyhle věci levnější,“ mává nákupním prospektem, slibujícím velké slevy na týden a ještě větší o víkendu, starší paní ženě u pokladny téměř těsně před obličejem. „Bohužel máme to vyprodáno, ale ještě něco přijde, tak se ptejte odpoledne nebo zítra,“ na to prodavačka. „Já se sem jen tak hrabat nebudu, sotva se šourám,“ na to konstatuje stará paní o francouzských holích a platí pár desítek korun za chléb, kterému končí doba spotřeby, sýr, taktéž označený červenou samolepkou s výraznou slevou, a pak obyčejnou konzervu pro pejsky.

„Paní nemá na jídlo, ale pejsánkovi kupuje,“ posmívá se mladík, vonící jak rozkvetlá louka, který, zdá se, právě odešel „nabušen“ z nedalekého fitka.

Cena takzvaně obyčejných housek a rohlíků je tu přes tři koruny, ten lepší stojí téměř dvojnásobek. „Mám dva věčně nenažrané desetileté kluky a ti spořádají na posezení klidně deset rohlíků,“ svěřuje se žena středních let jedné z pracovnic marketu. „K tomu celý chleba na den a mám stovku pryč.“

Ceny letí nahoru

To o několik kilometrů dál je situace poněkud jiná. Do plzeňského Globusu se sjíždějí hlavně motorizovaní koupěchtiví zákazníci. Těch pár důchodců, kteří jezdí autobusem městské hromadné dopravy, netahá žádné velké tašky. Malý nákup je vidět na spodku tašky, která je trochu vyboulená nákupem.

„Dříve jsem chodila se stovkou, před pár lety nestačila pětistovka. Dneska tisícovka neznamená zhola nic,“ říká postarší žena. „Najdu si penízek i na ty brambůrky, ale to je taková odměna pro mne,“ jako by se vyčítavě omlouvala. S vozíčky projíždí po marketu a nestačí se divit. Instantní polévka byla před rokem za třicet korun. Před dvěma lety prý za dvacku. Dnes atakuje hranici padesáti korun za ubohý malý pytlíček směsi.