Na 17. listopadu plánuje Marta Kubišová doma v klidu sledovat televizi.

„Listopad už poněkolikáté prožívám doma. Jenom loni jsem měla Lucernu. Jinak sedím doma a koukám na televizi,“ prozradila.

Na místa spojená s listopadem 1989, např. na Národní třídu, se prý teď rozhodně nechystá. Nešla by prý ani do nemocnice, protože jsou podle jejího názoru plné lidí s covidem.  

„Je jasné, že to datum tady je. Ale covid a celá ta pandemie… Člověk si říká, že to je jen epizodka, ale ona to bude nakonec epocha. Jenom je potřeba být opatrný, zbytečně neriskovat. Zkrátka na to minulé moc nevzpomínám,“ rozvedla myšlenku k 17. listopadu.

Teď spíš myslí na koronavirus a na protiepidemická opatření, která jsou podle ní nezbytná.  

„Je potřeba je akceptovat. Já se taky dusím pod rouškou, ale stejně ji tady v domě nosím, protože pořádně nevím, kdo všechno v těch několika nájemních bytech bydlí. Netuším, kdo to sem může zanést. A až doma si tu roušku stáhnu, přestože mám obstrukční plicní nemoc. Teď je to báječné, když je zima. To se nezadýchávám a je mi dobře. Ale v létě, když je nad dvaadvacet stupňů, to bych s rouškou nezvládla. Taky je mi jasné, že kdyby vláda povolila kina a divadla, dvě hodiny bych tam s rouškou nevydržela. Ale to už vám diktuje zdravotní stav sám,“ prohlásila.

Zdůraznila, že rok 2020 je úplně jiný než rok 1989. Její dcera prý už rok nemůže najít práci. Pozice, o které by měla zájem, jsou hned pryč. Ani z úřadu práce jí nechodí žádné nabídky. Teď podle jejího názoru bude řada lidí bez práce a dnešní mladí lidé budou muset vzít i to, co by možná dřív nechtěli dělat. Kubišová v této souvislosti poznamenala, že její generace to měla jiné. Komunisté jí tehdy určili, co smí dělat a na co má rovnou zapomenout.

„Za těch jedenatřicet let pozoruju, jak se vytrácí jakákoli noblesa. A nejen u nás,“ posteskla si.

Od současných politiků si drží odstup. Není však tajemstvím, že si cenila Jaroslava Kubery a Václava Havla. Vadí jí, jak si dnes o Václava Havla kdekdo otírá boty.

„Václav mi chybí právě proto, že jeho občasné glosy a rozhovory by podporovaly směr smýšlení a konání, které vytvořil. A vždycky mě strašně štvalo, že kdejaký nýmand – skutečně nýmand – se o toho Václava otíral. To jsem si říkala, že člověk musí nejdřív umřít, aby ostatní našli odvahu čistit si o něj boty jako o rohožku. Tohle mě tedy bralo,“ rozzlobila se Kubišová.