„Každá z kolegyň pracovala ve společnosti různě dlouho, každá měla jiné zkušenosti, jinou zodpovědnost, jiné zásluhy i jinou výkonnost. Byly tudíž i jinak složitě či lehce nahraditelné. Přesto jejich pozice nesly prakticky stejný název. A bylo rázem vymalováno,“ zmínila následně rozbroje, které následovaly.

Dáma, která se cítila platově ukřivděná vůči své kolegyni, sice dostala podle ní v rámci snahy o zklidnění situace přidáno, ale přesto se od té chvíle nadále cítila nedoceněná a na jejím postoji ke všem ostatním to bylo znát. Její ochota spolupracovat s okolím klesala a klesala.

Původní text ZDE.

V té souvislosti se Šichtařová zamyslela nad tím, že řešení nebylo přidat jí víc peněz, neboť její užitek pro společnost klesal. „Nakonec to samozřejmě skončilo tak, že původně docela šikovná paní získala až příliš velký pocit ukřivděnosti, který byl z pohledu zaměstnavatele neoprávněný, a tím ztratila motivaci k pořádné práci. Krátce nato jsme se všichni rozloučili a během týdne přijali paní novou,“ zmínila se slovy, že práce s lidmi a jejich odměňování je citlivou věcí.

„Zaměstnanci v řadě evropských zemí nově dostali právo dozvědět se, jaká je výše platu jejich kolegů. Nemám teď na mysli žádné veřejné či úřednické funkce; mám na mysli pozice ve zcela soukromých velkých společnostech. A má se tomu říkat ‚transparentnost‘,“ pozastavila se tedy následně Šichtařová nad doporučením Bruselu, jehož cílem je narovnat platy žen a mužů a odstranit údajně nespravedlivé nižší platy žen proti mužům na stejných pozicích.

„A já tvrdím – vědoma si toho, že davy žen tím naštvu –, že je to úplně špatně. Je to zrovna tak špatně jako kvóty pro počet žen ve vedení velkých společností. A říkám to coby žena. Je to špatně ze stejného důvodu, z jakého jsou špatně kvóty,“ zmiňuje. Každý majitel sebemenší firmičky i gigantické společnosti se podle ní především snaží vydělat. „A vydělá tak, že zaměstná ty nejlepší lidi a vymáčkne z nich, co se dá. Jedno, zda ženy, či muže – zaměstná prostě ty, kdo majiteli a jeho společnosti přinesou největší přínos,“ dodává.

„Představa, že ženy jsou záměrně diskriminovány, že muži ve vedoucích pozicích je schválně nezaměstnávají nebo jim schválně platí za stejný výkon méně peněz, je neuvěřitelně naivní. Ukažte mi jediného majitele jediné firmy, který jen kvůli svému domnělému machismu a opovrhování ženami raději zaměstná za víc peněz méně schopného muže, a tím se připraví o nejlepší možné fungování svého byznysu!“ řekla se slovy, že i přesto je tato představa v Evropě neskutečně rozšířená. Vysvětluje si to rovnostářstvím a feminismem.

„Vlastně nevím, jestli mám sebe samu označit za kovanou feministku, nebo naopak za kovanou antifeministku. A to proto, že obsah tohoto slova se jaksi rozplizl. Pokud je feministka někdo, kdo volá po státem řízených kvótách, kdo tvrdí, že ženy jsou stejné jako muži, že všichni by měli mít stejné zacházení, kdo volá po zákazu reklam s vyobrazením ženského těla, pak jsem antifeministka jako trám. Jsem ženská, nejsem chlap, podvazky nosím rozhodně častěji než kalhoty a neuráží mě, když mi muž otevře dveře. Pokud je ovšem feministka někdo, kdo si je vědom svých vlastních možností, kdo dá příliš dotěrnému chlápkovi v nacpaném autobuse s klidem facku nebo kdo se nebojí asertivně přijít za šéfem a požádat ho o zvýšení platu, má-li pocit, že si ho zaslouží, pak jsem naopak feministka jako řemen,“ zmínila se slovy, že je přeci jiná věc být si vědom své hodnoty a oznámit svou nespokojenost, bez ohledu na plat kolegů.

„Něco mi říká, že nepotřebujeme kvóty a totálně indiskrétní zveřejňování platů. Potřebujeme ve skutečnosti jen větší asertivitu. Té nás ale žádný zákon či ministryně nenaučí, ta je na každém z nás,“ zakončila.