„Za okny Kremlu zářilo květnové slunce. Nálada uvnitř byla podstatně chmurnější. Generální tajemník Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik a předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Leonid Iljič Brežněv byl zamračenější než obvykle. Zapálil si další cigaretu své oblíbené značky Marlboro a vypustil oblak kouře do beztak již dost husté atmosféry zasedací místnosti. Věci se nevyvíjely dobře. Zpravodajci a analytici KGB nedělali žádné okolky ohledně nutnosti zastavit protisocialistickou kontrarevoluci v Československu,“ popisuje Kohout situaci. 

Uvádí, jak se Čechoslováci začali vzpouzet a vzpomínat na staré časy jejich chaotické, na nic dobré demokracie první republiky. Brežněv podle něj přemýšlel nad tím, že vše směřuje k mohutné invazi tisíce mužů s použitím velkého počtu tanků, nákladních letadel a další těžké techniky. „Po stránce logistické bude možné operaci provést přijatelně snadno – Československo je malá zemička obklopená z větší části socialistickými zeměmi, které plně uznávají autoritu Kremlu. Čechoslováci se nebudou bránit, na to jsou příliš měkký. Život půjde dál. Poměry v zemi se znormalizují a na pár dalších desetiletí bude vystaráno. Autorita SSSR jakožto vojenské supervelmoci vzroste – vítaný vedlejší efekt plánované invaze, neopomněli zdůraznit analytici KGB,“ popisuje Kohout s tím, že Brežněv byl chmurný kvůli ekonomické stránce věci. Samotná ekonomika SSSR totiž již radu let stagnovala. 

„Invaze bude drahá. Ale pokud na ni budeme šetřit, vymstí se nám to, uvažoval generální tajemník,“ popisoval Kohout myšlenkové pochody Brežněva. Následně pak zmínil i řešení, které přinesli soudruzi z Institutu ekonomických a strategických studií. 

Následujících asi čtyřicet minut se generální tajemník nestačil divit. „Takže, Vladimire Vladimiroviči, pokud vám dobře rozumím, vy tvrdíte, že tanky a letadla jsou zbraně celkem zastaralé, vhodné pro minulou válku. Podle vás nastává doba jakýchsi, jak vy říkáte, hybridních konfliktů. Můžete to blíže vysvětlit?“ „Zajisté, Leonide Iljiči. Účelem války je přimět protivníka, aby se vzdal vlastní vůle a jednal tak, jak si přejeme my. To je klasická definice účelu války podle Clausewitze. Nástrojem pro dosažení tohoto cíle může být cokoli: zbraně, armáda a také různé formy nátlaku, sliby, úplatky, výhrůžky, cokoli co zničí morálku nepřítele a jeho schopnost samostatně myslet a především jednat. To je hybridní válka,“ popsal dialog Kohout.

Původní text ZDE

„Je třeba získat si Československo jinak. Náš institut navrhuje rozsáhlý plán dotací. Finanční dotace budou nejméně o čtyřicet procent levnější než ozbrojená invaze. Pomocí dotací si koupíme jejich politiky a vysoké úředníky, neboť oni budou o dotacích rozhodovat. Koupíme si i obyvatelstvo. Vzpomeňme, jak loajální byli Němci vůči Hitlerovi za to, že jim postavil dálnice. U každého vjezdu na dálnici bude výrazný nápis: Postaveno s přispěním strukturálních fondů financovaných Sovětským svazem. Budeme dotovat stavby, podniky, družební pobyty studentů, cokoli. Podstatné je vytvořit si dostatečně silnou vrstvu československých elit, které budou na dotacích závislé, protože pak bude Československo závislé na Sovětském svazu,“ zmínil návrh Kohout a popsal, jak se uvažovalo o dotacích, kterých se prý Češi nebudou chtít nikdy zbavit.  

„Pod vlivem dotací se z nich rychle stanou oddaní marxleninisté. Ale věc má ještě jednu rovinu. Časem bude tato finanční operace pro nás zisková,“ popsal návrh institutu Kohout. 

„O dvacet jedna let a šest měsíců později. Praha, listopad 1989. Za předsednickým stolem v nabitém sále sedí Václav Havel a další osobnosti Občanského fóra. Diskuse o demokracii a občanských právech. Havel se ujímá slova. „Kromě zrušení ústavního článku o vedoucí roli Komunistické strany Československa požadujeme i vystoupení z Rady vzájemné hospodářské pomoci a ...“ popisuje Kohout, jak prezident navrhuje de facto vzdání se východoevropských dotací. 

„Jakékoli ekonomické otázky nelze podceňovat, prioritní je pro nás princip svobody a lidských práv. Zdali chceme zůstat sovětskou kolonií, anebo jestli se chceme stát skutečně nezávislým, demokratickým státem, volit si vlastní politickou reprezentaci a spravovat si sami své záležitosti bez zásahů kohosi zvenčí. Zda chceme odmítnout Brežněvovu doktrínu omezené suverenity anebo zůstat vazaly Moskvy. Jsem přesvědčen, že v první řadě jde o svobodu,“ měl říct podle Kohouta Havel. 

„Na Nový rok 1990 prezident Gustáv Husák ve svém tradičním projevu z Hradu ocení věrnost lidu Československé socialistické republiky myšlence socialismu a odsoudí pokus nezodpovědných samozvaných rozvracečů o změnu osvědčených a fungujících společenských pořádků. Naopak zdůrazní roli Sovětského svazu jakožto záruky společenské stability a hospodářského růstu. A poděkuje sovětské vládě, že ani ve vypjaté době hrozby kontrarevoluce nepřistoupila k seškrtání rozvojových a infrastrukturních dotací. O deset let později v roce 2000 se Sovětský svaz rozpadá. Jeho ekonomika už dávno směřovala k bankrotu bez ohledu na zoufalé pokusy Kremlu předejít nejhoršímu důrazem na jednotu a semknutost. Československo definitivně přichází o všechny dotace,“ uzavřel Kohout se slovy, že nastává doba postkomunistického temna, kdy většinu národa spojuje jen jedna myšlenka: za všechno může ten bídák Havel.