Právě dnes si připomínáme nešťastné výročí. Je tomu 70 let od chvíle, kdy komunistický premiér Klement Gottwald oznámil národu, že prezident Edvard Beneš přijal všechny jeho návrhy a komunistická vláda pokračuje dál. Pokračovala pak bez svobodných voleb ještě dalších čtyřicet jedna let.

Lidovecký europoslanec Pavel Svoboda k tomu v glose na blogu serveru Aktuálně.cz podotýká, že s ohledem na oněch přibližně čtyřicet let je zvláštní, co si komunisté dovolují dnes.

„KSČM, právní nástupkyně KSČ, se nikdy neomluvila za zvěrstva a zločiny, které organizovala. Jeden příklad za všechny: 25. únor je také dnem smrti P. Josefa Toufara, mučedníka komunistické totality.
Na mnoha školách se neučí české dějiny po druhé světové válce. Proč? Možná i proto, že komunisté, zejména díky sociálním demokratům, sedí na krajských úřadech, které školy řídí. Žije stále ještě mnoho lidí, kteří se aktivně na chodu zločineckého režimu podíleli, jeden z nich je dokonce designovaným premiérem,“ píše Svoboda.

• Celý text naleznete zde.

Navzdory tomu, že v České republice stále platí zákon, který označuje komunistickou ideologii za zločinnou, sedí komunisté v českém Parlamentu a současný premiér v demisi Andrej Babiš (ANO) podle všeho počítá s tím, že o komunisty opře svou vládu.

„Nejhorší je ale morální dědictví. Estébáctví není – přes lustrační zákon – překážkou pro post premiéra. Lež je jen alternativní názor. Trestní stíhání není překážkou v kandidatuře ve volbách (problém s politickou kulturou stran) ani překážkou pro velký volební zisk (problém politické kultury voličů), ani pro jmenování premiérem (problém politické kultury prezidenta). Nenávist na sociálních sítích roste. Společné dobro je ve veřejném prostoru neznámým pojmem. Náckové se úspěšně vydávají za vlastence. Hlas extremistů zpochybňující naše zapojení do západních struktur je papouškován i mnoha populistickými vůdci v čele státu,“ pokračuje europoslanec.

Politikovi se tak zdá, že jsme odsouzeni k biblickému „putování po poušti“, než se národ generačně obmění, protože celé řadě dnešních lidí podle všeho vyhovuje žít v symbolickém otroctví, v němž nemusejí uvažovat o svých životech, protože moc nad jejich životy mají jiní.