V úvodu svého zamyšlení Ransdorf uvádí, že emancipace byla dříve spojována s třídním hlediskem a připomíná, že publikace „Božena Němcová bojující“ Julia Fučíka „je paradoxně první spis s feministickým obsahem v české literatuře“.

Nicméně připouští, že současný zorný úhel je jiný. „V rozvojovém světě dnes existují nejrůznější organizovaná ženská hnutí. V Peru vznikají zcela spontánně komunální kuchyně, podobně je tomu v Mexiku, Brazílii, na Filipínách, na Srí Lance, v Indonésii, v Zimbabwe, v Bangladéši atd. atd. Je to obrana proti vykořisťování žen, které v těchto zemích poskytují přes 60% pracovní doby, 44% potravin, dostávají za to 10% příjmů a vlastní 1% jmění,“ uvádí Ransdorf.

Poukazuje na to, že v roce 1971 žádaly tuniské ženy s odvoláním na korán uznání svých práv a zrušení polygamie. „V některých islámských zemích se dosáhlo pokroku, ale fundamentalistická vlna od druhé poloviny 70. let obrátila vývoj zpět.“

Ve dvanácti zemích mají ženy v průměru více než sedm dětí

Podle Ransdorfa ve většině světa nemají ženy svobodnou volbu, jak naloží se svým životem. „Planetární průměr na jednu ženu je 3,5 dítěte, v patnácti zemích víc než 5,5 a ve dvanácti zemích je to dokonce více než sedm (Saúdská Arábie, Libye, Benin, Nigérie, Keňa, Jordánsko atd.). Antikoncepce není všelék, i když se řada zemí třetího světa pro toto řešení vyslovila,“ míní komunistický europoslanec.

A připomíná, že ani v naší zemi není pozice žen ideální. „Ženy byly a jsou ponechány v pozici levné pracovní síly, byť s mnoha právními kompenzacemi. Po listopadu 1989 se situace nezlepšila; v Parlamentu je jejich zastoupení dokonce menší než za minulého režimu,“ uvedl Ransdorf.

Celý text europoslance Miloslava Ransdorfa si můžete přečíst ZDE