Akci, kterou uváděl novinářský nestor, bývalý redaktor Mladé fronty Milan Syruček, bylo přítomno několik desítek zájemců různého věku. V úvodu vystoupil slovenský velvyslanec v České republice Peter Weiss.

Byli jsme jedničky…

„Při interpretaci příčin, průběhu a pak konce obrovské naděje, roku 1968, jsme jednotní, ale přece jen je tu generační zájem i mladších generací. Protože nikdy ve svých dějinách Češi a Slováci nebyli v tak důkladné pozornosti jako v roce 1968,“ uvedl na začátku svého vystoupení velvyslanec Slovenské republiky. „Vrcholila studená válka, dozrávaly jisté procesy v západní Evropě, v USA a u nás v Československu. Protože naše republika byla nejvyspělejším státem tehdejšího sovětského bloku nebo socialistického tábora a bylo celkově přirozené – já se při každé příležitosti snažím poukazovat na ten moment – když se v západní Evropě objevily jisté spontánní reakce na nové civilizační jevy, na studenou válku, na důsledky konzumní společnosti, tak není náhodné, že to vypuklo právě v roce 1968 i u nás. Československo vstoupilo na trajektorii vývoje jako průmyslově velmi vyspělá země s demokratickou tradicí a s osobitou zkušeností z válečného i poválečného období.“ Podle Weisse to začalo únorovým zasedáním ÚV KSČ v roce 1968 jako odpověď na bestialitu stalinismu, na oběti, které přinesl, na procesy s tzv. buržoazními nacionalisty a podobně. „Vnímal jsem to jako specifické československé odpovědi na výzvy, které jsme již vnímali, na rozdíl od jiných zemí, jež z hlediska vývoje průmyslu i ekonomiky byly daleko za námi.“

Hrdinní teoretici

„Můj přítel, filozof František Novosad, při mnoha příležitostech napsal – a přidává se k němu i skvělý slovenský historik 20. století Ľubomír Lipták – že nikdy nesmíme posuzovat boje, které si lidé žijící v dané době vybojovali, přes brýle našeho poznání a našich zkušeností. Protože pak vypadáme jako věštci, kteří už věděli, jak to dopadne. Ale oni tehdy nevěděli, jak to dopadne... Množství knih hovořilo o možnosti konvergence dvou systémů ve světě. V tom studenou válkou rozděleném světě, který si zažil chvíli blízko jaderné katastrofy,“ pokračoval Weiss. Nyní se prý nám zdá, že jiná cesta nebyla možná, jenom restaurování, tedy návrat k tomu, co bylo před rokem 1945 nebo 1948. „Ale lidé to tehdy tak nevnímali. Dnes je zesměšňovat, jací to byli hlupáci, že nechápali, že se to nedá reformovat, to je nekorektní. Každá společenská změna se udělala tak, že přívrženci daného režimu, jako třeba Velká francouzská revoluce, se vzbouřili proti vlastnímu režimu, proti vlastním životním podmínkám a došli k přesvědčení, že je třeba poměry změnit,“ vysvětloval velvyslanec.

Peter Weiss a Milan Syruček. (Foto: Václav Fiala)

„A ještě jednu poznámku k tomu československému pokusu. Mnozí vyčítají Dubčekovi a jeho vedení, proč to neodhadli, že přece bylo jasné, že to Sověti nemohou pustit. Na to mám dvě odpovědi. Ano, Dubček a jeho vedení mohli jít cestou příštipkářských reforem. Jak to udělal Gomulka v roce 1956. Vy starší si pamatujete, za jakého hrdinu byl Gomulka na přelomu padesátých a šedesátých let. Jaký byl velký reformátor. A kam se dostaly ty příštipkářské reformy. K tomu, že byl větším jestřábem, než byl Brežněv,“ pokračoval Weiss.

„Dnes vyčítáme mužům tehdjšího ledna, že chtěli příliš. Mělo by to smysl, kdyby chtěli jenom příštipkařit? Druhá věc: Právě proto vedení Komunistické strany Československa chtělo jít až na půdu sociální demokracie. Díky tomu, že ambice šla až tak daleko, se zlomila páteř komunistického hnutí. Tím, že Brežněv podlehl tlaku ve straně a vojensko-průmyslového komplexu a zastavil reformy. Znemožnil, aby se z Československa stala laboratoř postupných změn, zmrazil sovětskou společnost, která se ještě těšila z oteplení, které přinesl Chruščov. I když už bylo několik let po jeho pádu, přece jen tam byla silná generace lidí, kteří poslouchali jeho projev na dvacátém sjezdu KSSS. Ti také toužili po změnách. Tanky v Československu zabily šanci na jakoukoliv změnu i v Sovětském svazu a v jiných zemích,“ vzpomněl na neradostnou dobu pohřbených očekávání Peter Weiss.