V eseji mimo jiné píše, že svobodě se u nás po celých pětadvacet let mimořádně dařilo. „Umožnila vznik demokratických institucí, neomezené svobody projevu a svobodných sdělovacích prostředků a otevřela cestu podnikavosti a umu jednotlivců. V každodenním životě se projevovala jako možnost cestovat za hranice všedních dnů, svobodně vyznávat víru i její nedostatek, sledovat naučné dokumenty i pornografii, dávat najevo sebevědomí i pomáhat slabším,“ napsal Žantovský s tím, že většina z nás se smířila i s tím, že svoboda je tak trochu barvoslepá: „Nabízí příležitost podnikatelům i podnikavcům, poctivcům stejně jako pokrytcům.“

"Svoboda je nesmírně cenný, ale současně křehký dar. Není to cosi, co se dá uložit do vitríny, občas oprášit a ukazovat návštěvníkům. Sdílí se svými nositeli vlastnosti živé hmoty – schopnost se kultivovat, rozvíjet, ale také chřadnout, deformovat se a hynout. Musí se pěstovat, zalévat, kultivovat, opatrovat a střežit. Je citlivá na nedostatek světla a pravidelné péče," rozepsal se poeticky Žantovský.

Celá ukázka je ZDE

Svoboda nám také umožnila jednotlivě i společně vykročit na cestu do budoucnosti, píše dále Žantovský. „Naši slovenští přátelé se koncem roku 1992 rozhodli jít po té cestě samostatně. Jak kdosi podotkl, Českou republiku vlastně vytvořili Slováci,“ podotýká.

A připouští, že „bratranecký pohled přes řeku Moravu“ nám příliš důvodů k sebevědomí nedodává. „Nikdo nemůže popřít, že po rozdělení federace mělo Slovensko, menší, mezinárodně méně známé a ekonomicky slabší, daleko obtížnější počáteční podmínky než my. A stejně tak nikdo nemůže popřít, že se s nimi po překonání mečiarismu vyrovnalo velmi úspěšně. Přiznejme si, v mnoha ohledech o něco úspěšněji než my, Češi, Moravané a Slezané,“ uvedl Žantovský.