Tak už zase vypukla vlna násilí v Izraelem okupovaných palestinských teritoriích.

A jako obvykle se začínají řezat ti bohem vyvolení s (dle jejich názoru) bohem nevyvolenými, zatímco ti bohem nevyvolení se domnívají, že jsou také bohem vyvolení a ti, proti kterým bojují, jsou bohem nevyvolení.

Zase je náboženství olejem v planoucím ohni nenávisti nevyvolených proti vyvoleným a vyvolených proti nevyvoleným. Ale protože žádných bohů není, tak se jen opar různých zasmrádlých věr vznáší nad nekonečnou lidskou blbostí a potoky krve. Krve, která, když vyteče z umírajícího těla, už nezná rozdílů mezi lidmi.

Příčinou dalšího vzájemného vraždění je chrám jakýchsi bohů nazývaný mešita al-Aksá, který prý stojí v cestě vybudování chrámu nového, údajně třetího, který by se nacpal do prostoru chrámu současného a hostil jen ty vyvolené poté, co by se ti rovněž vyvolení z toho místa vypařili. Že nechápete, co vlastně říkám? Nic si z toho nedělejte, já také ne. Proč se tam ti „vyvolení“ nesmísí s „nevyvolenými“ a naopak a nevytvoří nějakou novou Palestiizraelinu, že?

Já vím „bůh“ tomu nechce.

Ostatně, přečtěte si moji reportáž z osobní návštěvy Izraelem brutálně okupovaných palestinských teritorií:

Ilegalní osada Beit Sahour trčící na palestinském území.

Poté, co arabská televize Al-Džazíra vydala na svých internetových stránkách článek o mé retrospektivní výstavě v pražské galerii ROXY, jsem dostal pozvání od palestinské organizace Joint Advocacy Initiative z Beit Sahour ze západního břehu Palestiny na rezidenční umělecký program. Protože jsem tou dobou byl v Plzni, vešel jsem do cestovní agentury Student Agency na plzeňském náměstí, abych si koupil letenku do Tel Avivu.

„Chcete letět v 9.30 nebo v 10.30?“ zeptala se mě agentka. „Radši později,“ řekl jsem. „Tak to poletíte s izraelskými aerolinkami,“ odvětila mi. „Ale kdybyste dával přednost českým aerolinkám, tak je to ten let v 9.30.“

Několik dní poté jsem si přitáhl kufr k odbavovacímu terminálu na ruzyňském letišti a přistoupil ke mně jakýsi uhlazený elegán. Oznámil mi, že pracuje pro izraelské aerolinky.

„Máme k vám několik otázek,“ řekl. Požádal mě, abych si odstoupil stranou a pokračoval: „Proč letíte do Izraele? Kde budete bydlet v Izraeli? Která města chcete v Izraeli navštívit? Nesetkal jste se v Česku s nějakými Palestinci? A neplánujete se setkat s Palestinci v Izraeli?“

Protože jsem jako chartista a umělecký disident za totality seděl mnohokrát na výsleších StB, začal mi stoupat krevní tlak a pomyslel jsem si: „Co je komu do toho, co budu dělat v Izraeli a s kým se tam setkám?“ a hned mě napadlo, že kdybych mu řekl, že jedu na pozvání palestinské organizace, tak by se asi domníval, že mám místo mozku bombu.

Zatnul jsem zuby a odpověděl, že se jakožto turista chci podívat do místa vzniku všech třech hlavních světových náboženství.

Uhlazený elegán ode mě poodešel a šel se bavit s nějakými lidmi. Pak se vrátil a povídá: „Tady máme napsáno, že jste ve Student Agency v Plzni prohlásil, že dáváte přednost izraelským aerolinkám před českými. Můžete mi to vysvětlit?“

Tomu už se mi nechtělo ani věřit. Že by cizí státní rozvědka získávala informace od českých cestovních agentur? To by se přece klasifikovalo jako špionáž pro cizí stát! „Nenávidím

vstávání. Proto chci letět pozdějším letem. Nic takového jsem cestovní kanceláři neřekl,“ reagoval jsem.

Nakonec mě pustili a za čtyři hodinky jsem přistál v Tel Avivu. Věděl jsem, že nejlevnější je vzít si osmimístný taxík a nechat se odvézt až do Jeruzaléma. Vedle mě si sedl mladý muž a prohlásil: „Vy musíte bejt Čech podle vašeho anglického přízvuku.“

Můj instinkt z českého undergroundu mi pravil, že se musí jednat o dalšího špeha, a tak jsem mu celou cestu vyprávěl, jak se těším na kulturní památky, místní jídlo a jak budu spát v jednom noblesním hotelu.

V Jeruzalémě mě taxikář odmítl dovézt až ke zdi dělící izraelské území od palestinských teritorií v oblasti Betléma. „Až ke zdi vás neodvezu,“ řekl. „Máte to asi půl kilometru tímto směrem.“

Vzal jsem si kufr a vypravil se ke zdi, kterou jsem musel zdolat, abych se dostal do Beit Sahour, kde sídlí organizace, která mě pozvala. Po chvíli chůze se mi otevřelo panorama krajiny, do které je zaříznutá neuvěřitelně ohavná zeď táhnoucí se až k obzoru. „Jak je možné, že už se zase staví zdi v zájmu jakýchsi politických, náboženských a rasových důvodů? Vždyť žádná zeď nikdy v historii nepřežila. Už ani tu čínskou nedostavěli. A z berlínské si nadšení turisté po jejím pádu odváželi v kapsách jako suvenýry úlomky betonu.“ Vzpomněl jsem si na básničku od Roberta Frosta, ve které se autor táže: „Proč zdi dělají dobré sousedy?“

Tato nová zrůdná betonová zeď má být údajně po dokončení 750 kilometrů dlouhá a tyčí se do výše 10 metrů. Když jsem k ní došel, viděl jsem řadu Palestinců, kterak vcházejí do odbavovací haly a systémem oplocených chodbiček se prokousávají na druhou stranu zdi.

Přidal jsem se k nim. Sotva jsem vytáhl foťák, rozezněl celou halou výkřik: „No photos!“

Nade mnou na vysunutém železném chodníku seděl vzteklý voják se samopalem.

Druhá strana zdi hned u východu je popsaná množstvím nápisů odsuzujících její nesmyslnost. Řada krámků s ovocem a zeleninou se tísní u východu a překřikující se taxikáři se snaží urvat zákazníky.

Měl jsem pocit, jako bych vstupoval do jiného světa.

Stakilometry dlouhé a deset metrů vysoké nové berlínské zdi.

Taxikář mě odvezl až do Beit Sahour k rodině, u které jsem byl ubytován. Uvítal mě starý obrnou ochrnutý dědeček se svojí ženou a jejich synem, který mluvil plynule anglicky. Hned začali snášet spoustu jídla a ukázali mi pokoj, ve kterém budu bydlet.

V rohu na stěně visela černobílá fotografie v černém rámu. „To je náš syn,“ pravili, „kterého zastřelil izraelský voják při druhém palestinském povstání.“ Kontroloval mu doklady a najednou se prý rozhodl z dvaceti centimetrů do něj vystřelit několik ran. V nemocnici dlouho krvácel, nakonec zemřel.

Druhý den ráno jsem se setkal s pracovníky organizace, která mě pozvala, a zavítali jsme do Hebronu, kde jsou necelé dvě stovky židovských osadníků, žijících uprostřed historického města, hlídány údajně dvěma tisíci izraelských vojáků. Přístup k místní mešitě, která sousedí se synagogou, vypadá jako vstup do přísně střeženého vojenského objektu. Všude stojí izraelští vojáci se zbraněmi a kontrolují všechny zavazadla návštěvníků. „V žádném případě nefoťte izraelské vojáky,“ upozornil mě průvodce, „nebo vám zabaví foťák.“

Vytáhl jsem fotoaparát a s úsměvem jsem přistoupil k jednomu z vojáků. Anglicky jsem se ho zeptal, jestli si můžu udělat fotečku. Kupodivu se usmál, řekl, že ano. To jsem opakoval při každé příležitosti, ale někdy to vojáci odmítli.

U vstupu do mešity stála opancéřovaná bouda. Z ní hleděl jeden izraelský voják. „Do této budky se schováváme, kdyby došlo k výbuchu nebo střelbě,“ řekl mi. Ta bouda mi najednou připadala jako nastojato postavená obrovská rakev. „Tady na stěně jsou fleky od krve,“ řekl druhý voják, „tady jsme zastřelili před několika týdny palestinskýho kluka.“ Znělo to jaksi pyšně a udivilo mě, že se mi s tím vůbec chlubí.

Uvnitř mešity bylo pár muslimů, kteří se tam modlili, a průvodce ukázal na dvě další bedny uprostřed svatyně. „To je hrob Izáka a Sáry,“ pravil, „a jelikož si i židovští usedlíci činí na ně nárok jako na své proroky, proto sem asi před deseti lety jeden z nich vstoupil ověšený samopaly a začal modlící se muslimy zběsile střílet. Dvacet osm jich stačil zabít a asi sto zranit, než ho rozvášněný dav holýma rukama zabil.“

Koukal jsem se na koberce na zemi a říkal jsem si, že je jistě museli vyměnit, protože tolik krve by z nich určitě nevyčistili. Zase jsem se utvrzoval ve svém odporu k jakýmkoli náboženstvím a zvláště k tomuto guláši původních kořenů křesťanství, islámu a judaismu, který je v současné době tak zažluklý, zasmrádlý a jeho „masem“ hýbají červi.

Vstup do vedlejší synagogy měl ještě větší opevnění a vedle za kontrolními budkami stál židovský voják, krásný černoch. Když jsem se ho zeptal, jestli nepociťuje od bílých židů projevy diskriminace, usmál se a odpověděl: „Někdy.“

Ozbrojení vojáci seděli dokonce i uvnitř synagogy. Jaký to krásný symbol spojení náboženství a zbraní. Uvnitř seděli židé čtoucí z knih. Přistoupil jsem k jednomu z nich s černým kloboukem na hlavě, jenž neustále hleděl na mobilní telefon, který držel v levé ruce, a tvářil se neuvěřitelně chladně.

Ale najednou se na mě otočil, rychle mi podal ruku a koutkem očí se na mě přátelsky podíval. Dole před synagogou stála další krásná černá židovka se samopalem a s úsměvem souhlasila, abych si ji i s jejím kolegou vyfotil.

Přes ulici stála jiná tak dvacetiletá židovská vojačka. Dal jsem se s ní do řeči. „Ze tří let povinné vojenské služby mám vodkrouceno jen šest měsíců,“ řekla mi.

„To je mi líto,“ odpověděl jsem. „Tak proč tady stojíte a nejdete domů?“ zeptal jsem se.

„Nic jiného mi nezbývá. Izraelská vláda mě sem poslala,“ odvětila.

V jedné z prastarých ulic Hebronu se židovská minikomunita dokonce odděluje horizontálním plotem, který se táhne nad hlavami na trhu nakupujících. Většina z nich totiž bydlí v horních patrech budov a v nižších patrech bydlí hebronští Arabové.

Když jsem odcházel od hrobu Sáry, měl jsem dojem, že vidím její tvář v každé druhé palestinské ženě. I když je představa, jak má vypadat žid, jen stereotypní nesmysl, asi jsem nebyl daleko od pravdy.

Předci mnoha místních Palestinců byli v dobách předkristových místními židy a až později konvertovali k islámu či ke křešťanství, narozdíl od některých modrookých světlovlasých židů s malými nosíky, které jsem viděl v Tel Avivu a Jeruzalému a kteří jsou údajně potomky chazarských a jiných euroasijských kmenů konvertujících k judaismu a z Palestiny nikdy nepocházejících, jak mi bylo místními Palestinci vysvětleno.

Záznam čekání Palestinců na „propustku“ do země „vyvolených“.

Jeden z výletů byla návštěva uprchlického palestinského táboru v Dheishehu. Upřímně řečeno, očekával jsem jakýsi stanový tábor, a ne malé městečko se změtí neumně postavených domků.