Pane Lasico, vzpomenete si, jak jste trávil 17. listopad 1989?

Tak po pravdě řečeno, na ten samotný 17. listopad si až tak nevzpomínám, pro mě to fakticky začalo až den poté, kdy mi volal člen Národního divadla v Praze Bronislav Poloczek, aby mi řekl, co se vlastně večer předtím událo na té Národní třídě. On a další jeho kolegové toho totiž byli přímými, očitými svědky, protože měli představení. A my jsme se tu potom v Bratislavě sešli v Umělecké besedě, a tak vlastně vznikla Veřejnost proti násilí.

Jaký význam pro vás 17. listopad má. Je to symbol porážky totality, synonymum svobody?

Víte, v mém životě to znamená opravdu mnoho. Pro mě osobně jsou nejdůležitější dvě historická data – a to 21. srpen 1968 a právě 17. listopad 1989. To jsou dva zlomové momenty, jeden záporný a jeden pozitivní.

Například vznik Československé republiky 28. října se na Slovensku jako státní svátek na rozdíl od ČR neslaví. Jak je to v případě 17. listopadu – myslím, jak se k tomuto datu staví sami Slováci? Jsou v Bratislavě nějaké akce a zúčastníte se některé z nich?

Já osobně se žádné akce určitě nezúčastním, důvod je jasný, jsem v té rizikové skupině ohledně nákazy koronavirem. Ty oslavy třeba tady v Bratislavě příliš nesleduji, jsou to někdy spíše politické dýchánky. Ale určitě to mnoho lidí u nás na Slovensku upřímně oslavuje, je to konečně oficiální státní svátek. Zajímavé na tom je, že ho oslavují i ti, kteří si ještě před časem nemohli ani vzpomenout, že nějaký 17. listopad kdy vůbec proběhl.

Máte na mysli někoho konkrétního?

Ale jistě, tak například bývalého slovenského premiéra Róberta Fica…

O památce prvního polistopadového prezidenta Václava Havla jsme už několikrát spolu hovořili – přesto, kdy jindy se o něm zmínit než právě v těchto dnech – vy jste se, pokud se nemýlím, seznámil s Václavem Havlem, když jste překládal jeho hru Zahradní slavnost.

Ano, bylo to přesně tak, to bylo zhruba v polovině 60. let a byla to Zahradní slavnost a Vyrozumění.

Jak na něj vzpomínáte?

Já si na něj vzpomínám jako na člověka velmi vtipného, ale také velmi skromného, který vlastně nikdy neměl nějaké osobní ambice, aby se sám prosazoval. Měl velmi vyhraněné názory, za kterými si stál a uměl je náležitě podat, náležitě formulovat. To jsem na něm obdivoval.

A vůbec jsem se nedivil, naopak mi to přišlo přirozené, že právě on se stal vedoucí postavou sametové revoluce. Myslím si, že on uměl být – při veškeré své nenápadnosti a skromném vystupování– i velmi zásadový, nekompromisní a neústupný.  

Jistě si vzpomínáte, že tehdy nastal určitý rozpor mezi Čechy a Slováky (některými), kteří by raději viděli jako prezidenta hrdinu srpnových událostí z roku 1968 Alexandra Dubčeka…

Ano, to si vzpomínám, především byl tehdy, dá se říci, uražený sám Alexandr Dubček. A to, že si nárokoval tu funkci prezidenta, bylo vcelku logické, protože Slováci si ho skutečně dobře pamatovali jako hlavní postavu srpna 1968, ale i toho obrodného procesu Pražského jara. Zatímco Václava Havla tady na Slovensku – když to řeknu s nadsázkou – tehdy kromě mě znal málokdo…

Jak by se vyvíjela z politického hlediska situace, kdyby se stal Dubček polistopadovým prezidentem namísto Havla?

Tak to si netroufám odhadovat. Je fakt, že tu byly vcelku silné hlasy, které tvrdily, že za takové situace by se Československo vůbec nerozpadlo, ale nejsem si tím jistý.

Český prezident Miloš Zeman je znám tím, že se ideově přimyká k Rusku a k Číně. Nemáte obavy z tohoto příklonu opět směrem na východ v rámci bývalé federace?

Podívejte se, já si myslím, že v současnosti je třeba mít obavy z celého toho vývoje nejenom evropské, ale také americké společnosti. Všichni cítíme, že nastává určitá změna. Zatím nevíme, kam přesně ta změna směřuje a kam vyústí, ale každá změna znamená historicky jisté riziko – nebo jak napsal jeden americký autor: Každá změna je k horšímu… Tak s tím tak úplně souhlasit nemůžu, ale to riziko tu je. Každá změna je vlastně smrtí něčeho, co přestává existovat, ale zároveň i zárodkem čehosi nového.

Pane Lasico, pokud byste mohl vrátit některé kroky, jež byly či naopak nebyly učiněny krátce po listopadu 1989, co by to bylo? Mám na mysli například oficiální zákaz dalšího fungování KSČ…

Já jsem si vždy myslel, že tento krok se měl učinit. Ale bohužel to tak nedopadlo, protože ta něha té revoluce byla na to zřejmě až příliš měkká, i když to nebylo právě dobře. Netvrdím, že se tu měl někdo věšet, jako se to stalo třeba v Rumunsku, ale myslím si, že exemplární tresty pro špičky té komunistické moci byly tehdy skutečně na místě. Bylo to logické, ale jak jsme viděli, kromě toho Rumunska k ničemu takovému nakonec nedošlo v žádné z těch zemí bývalého východního bloku.

Nakonec vidíme, že komunisté i u vás už odchází ze scény, na Slovensku odešli už dávno, tak se to nakonec samo po té revoluci vyvrbilo a na druhé straně si říkám, že to je rozhodně lepší, než kdyby bývalo zvítězilo násilí.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka