Rupnik se sice narodil v Praze, ale v patnácti letech odešel do Paříže. Konkrétně v roce 1965. „Jako dítě nevnímáte tolik ty politické okolnosti. Když jsem přišel do Francie, tam jsem jako student dostal zabrat. Jistou formu svobody jsem ztratil,“ poukázal na paradox.

„Rok 1968 byl osudový nejen pro tuto zemi, ale také pro mě. Invaze sovětských vojsk mě zasáhla,“ poznamenal Rupnik, že tato událost přitáhla jeho pozornost zpět. „To bylo to pojítko. Žádná normální komunikace nebyla, dostávali jsme texty vycházející v samizdatu. Alespoň malým způsobem jsme se snažili upozornit na to, co se tady dělo. Aktivních disidentů bylo málo, ale ozvěna na Západě byla silná,“ uvedl. 

V roce 1987 pak Rupnik natáčel v Praze dokument o Československu. „Natáčet v té době dokument ve střední Evropě nebylo snadné. Myšlenka vznikla v polovině 80. let, šlo nám o to zmapovat, co je obyčejný komunistický systém. Než jsme se dostali k natáčení, byl rok 1987, vysílalo se to v roce 1988,“ sdělil Rupnik. Totalitní běžný život byl dle jeho slov normálním životem. „Lidé žili svými životy, chodili na nákupy, po Karlově mostě. Kdybyste nafilmoval jen vnější dění, nemáte z toho nutně špatně dojem. Pak samozřejmě, a proto jsme dělali ty rozhovory s disidenty, a oni vám řeknou: Tak to by tady museli žít a vidět, jak ten systém tady funguje,“ poznamenal Rupnik.

„Obyčejný člověk, který se nepletl do ničeho a nechal režim vládnout po svém, mohl si žít ve svém soukromí,“ dodal. 

Vyrovnání s minulým režimem tu podle něj neproběhlo. Udělala se jen gesta. „Po třiceti letech něco v tomto činit, je složité. Je tu jiná generace,“ poznamenal Rupnik. Soudit dnes komunisty podle jeho slov nemá velký smysl. „Nevím, jak na tohle může reagovat česká společnost,“ dodal Rupnik k současnému zahájení stíhání Jakeše a Štrougala. 

„To, co mě v životě zranilo, byla okupace. A to, že tady byli lidé, kteří chystali zvací dopis. Tady bylo něco, co bylo důležité – malá skupina lidí se podepsala pod takovýto dopis a to byla vlastizrada,“ uvedl. Změnit myšlení společnosti, podle jeho slov, bude trvat generace.  Lidé se po třiceti letech nechtějí zabývat minulostí, za třicet let neproběhla žádná reflexe,“ podotkl Rupnik. 

Při sametové revoluci, podle něj, zvítězil hrdinský příběh, většina lidí ale byla jinde. Mladí také musí pochopit, co prožili jejich rodiče. „Ne všichni byli za minulého režimu hrdinové. Ten hrdinný příběh, který zvítězil v roce 1989 – no dobře, ale kolik z těch lidí podepsalo Chartu,“ dodal Rupnik. Poukázal pak na dva protipóly české politické scény – Václava Havla a Václava Klause. 

Závěrem pak promluvil o iniciativě Milion chvilek pro demokracii, kterou organizuje spolek Milion chvilek. „Je možné, že jsme na křižovatce. A nejen v Česku. Lidé jsou v ulicích. Je to mladá generace, co to organizuje,“ poznamenal ke zmíněné iniciativě v Česku. „Je to zajímavé, je to generace narozená v novém režimu,“ dodal k nim. Tuto iniciativu Rupnik chválí.