Listopad 1989 považuje i s odstupem 29 let za kontrarevoluční převrat vedoucí k porážce socialismu. Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů míní, že tímto postojem se Jakeš snaží zbavit odpovědnosti za neschopnost tehdejší komunistické moci čelit spontánním protestům veřejnosti.

Brutální potlačení studentského průvodu na Národní třídě odstartovalo revoluční události v celé republice, které vedly k Jakešově rezignaci, k demisi tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka i k pádu totalitního režimu.

Akce studentů k uctění památky Jana Opletala byla pro Lorence a část hlavně mladších funkcionářů KSČ vhodnou příležitostí, jak uvést celou společnost, nejenom disent, do pohybu, což se i stalo, tvrdí Jakeš. Cílem Státní bezpečnosti podle něj bylo, aby na shromáždění zazněly výzvy k odstoupení některých čelných komunistů. Tímto úkolem byli pověřeni pracovníci StB, kteří také nasměrovali průvod z Albertova na Národní třídu. Tam byl předem připraven střet s policií, přestože předsednictvo ústředního výboru zdůraznilo, že se to nesmí stát, uvedl tehdejší předák vládnoucí strany.

Na Národní třídě také StB zinscenovala smrt studenta Martina Šmída, kterou sehrál její agent Ludvík Zifčák. Jakeš popsal, že zpráva o zabití studenta Šmída působila velmi destruktivně, byla impulzem k nepokojům a akcím proti tehdejšímu nejvyššímu vedení strany. „Vedení strany bylo bezradné, neznalo příčiny, organizátoři se tvářili, že o ničem neví, a jak se říká, tahali předsednictvo ÚV KSČ za nos,“ konstatoval Jakeš. Členové předsednictva podle něj o událostech na Národní třídě mluvili za přítomnosti tehdejšího federálního ministra vnitra Františka Kincla i jeho prvního náměstka pověřeného řízením StB Lorence, o pozadí akce se od nich ale nic nedozvěděli.

„Takový byl 17. listopad roku 1989. Otevíral cestu ke kontrarevolučnímu převratu, k porážce socialismu,“ uvedl Jakeš.

Svoboda ČTK řekl, že nic ve smyslu toho, že by listopad 1989 byl plánem StB a některých představitelů ÚV KSČ, doloženo není. „Státní bezpečnost samozřejmě měla moc, byla velmi vlivná, ale podléhala straně, byla řízena centrálními orgány. Je to velmi nepravděpodobné. Spíš tím Jakeš vysvětluje svoji tehdejší neschopnost. Drželi to dlouho a pak se to sesunulo během několika dnů. Přenáší zodpovědnost na jiné, přitom on tu stranu a systém dovedl ke zhroucení,“ uvedl historik. Podle něho jde o snahu nepřiznat lidem spontánní akci.

V prosinci 1987 byl Jakeš překvapivě zvolen nástupcem normalizačního šéfa komunistů Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ, nejvlivnější politické funkci tehdejšího Československa. V čele strany vydržel do listopadových událostí roku 1989, v prosinci 1989 byl dokonce z komunistické strany vyloučen.

Jakešovo působení v nejvyšší stranické funkci je spojeno s agónií a následným pádem komunistického režimu v Československu. Do paměti většiny občanů se zapsal především svými tragikomickými řečnickými výkony. Legendární se stal záznam jeho vystoupení před komunistickými funkcionáři v Červeném Hrádku na Plzeňsku z července 1989. Místy zmatený a místy až bezelstně upřímný projev, v němž mimo jiné apeloval na to, aby komunisté získali podporu obyvatel a nezůstali sami „jak kůl v plotě“, byl pro mnohé občany signálem, že vládnoucí režim není tak silný, jak se navenek tvářil.