Na besedách či od pamětníků se setkávám s otázkou „Jak to, že nám za komunismu bylo v tom či onom lépe?“ Podle některých dnes z bývalého režimu děláme dokonce „laskavé retro“, prohlížíme si socialistické hračky. Tím degradujeme to, co režim komunismu skutečně znamenal. Chomutovské muzeum také připravilo expozici Retrohrátky… Jaké máte vy zkušenosti s odezvou lidí na téma totalita a socialismus?

Tomu „laskavému retru“ jsme se právě snažili vyhnout. Já jsem měl například v minulém roce na starosti texty k Úniku z totality: Každý infopanel byl věnován určité oblasti, kde byly rozdíly oproti současnosti popsány. Vždy z toho je vidět konkrétní problém, který se v dané oblasti skrýval. Ten systém byl nějak nastaven a postupně reznul a reznul, šlo to více ztuha, až prostě ztuhnul. Konec 80. let byl typický pro režimy ve všech dotčených státech.

Chomutovští budou na 30leté výročí od pádu komunismu a na nový život v čele s Václavem Havlem vzpomínat ještě letos v únoru – 12. února 1990 totiž uplyne 30 let od Havlovy návštěvy tohoto města. Připomíná to mimo jiné dočasně vystavený Obelisk lásky a pravdy, který vznikl právě díky otisku Havlovy ruky z tohoto historického dne, jak jsme psali v nedávné reportáži. Foto: Lucie Bartoš

Československo bylo odlišné v tom, že u nás to bouchlo prakticky jako poslední. Když tedy pominu Rumunsko, kde to bylo trošku jiné, protože tam působil klasický diktátor (Nicolae Ceauşescu), který u nás nebyl. V Polsku už de facto v létě proběhly svobodné volby. Ale stálo za tím také deset let jednání u kulatého stolu. V Maďarsku přešli plynule bez nějaké revoluce a nějakých velkých gest, probíhalo vyjednávání v 80. letech. V Německu šlo o podobný průběh jako u nás – soudruzi si své pozice drželi, ale ty útěky přes západoněmeckou ambasádu v Praze a trabanty zanechané v ulicích Malé Strany, to si mnozí z televize pamatujeme (Sídlo velvyslanectví bylo zaplněné východoněmeckými uprchlíky včetně schodišť, půdy, kotelny a na zahradě dokonce vzniklo stanové městečko. Pozn. red.). Takto se to tam sesypalo jak domeček z karet během dvou tří měsíců.

Když jsme s kolegou výstavu připravovali a četli si o ekonomice v Maďarsku, Polsku, východním Německu, což je de facto celý východní blok, tak tyto země dojížděly opravdu na to, že hospodářství ztrácelo krok a opravdu například v Polsku nebylo co jíst – mám přímo osobní zkušenost, že byl problém sehnat jídlo. Proto tam začal obrat už v osmdesátém roce, protože na tom byli nejhůř. Maďarsko fungovalo v rámci „gulášového socialismu“ a dostalo se do problémů v polovině 80. let. 

Když jsem texty psal, říkal jsem si, proč na té Národní třídě bylo tolik lidí…? Protože – všichni to čekali, viselo to ve vzduchu a vyčkávali, co bude. Protože šlo o oficiální akci, kterou dal dohromady Socialistický svaz mládeže s nezávislými vysokoškolskými studenty, nahrnula se spousta lidí. A když se podíváte na dobové fotografie, tak už měli připravena protistátní hesla… Ve společnosti už se to zatuhnutí systému projevilo, což lidé potřebovali nějak ventilovat. Všude kolem to bouchalo, všude to praskalo, a my jsme zůstali posledním stabilním ostrovem komunismu.

Takže sametová revoluce ano, ale laskavé vzpomínky nikoli…

Jak jsem si četl zprávy StB, tak tehdejší systém opravdu nebyl „laskavý“ a o nějakém „laskavém retru“, které by to degradovalo, nemůže být ani řeč.

Jistě, po politické stránce je to asi jasné…

Ano, když jste s komunismem nedržela „hubu a krok“, tak vás systém semlel. Semlel, nebo vykopl ven jako během akce Asanace. („Asanace“ byla operací StB z přelomu 70. a 80 let 20. století, pomocí které chtěl komunistický režim v Československu přimět nepohodlné lidi, ponejvíce signatáře Charty 77, aby opustili Československo. Pozn. red.)

Ze všeho, čím jsme se probírali při přípravě textů v jednotlivých oblastech života, vyplývá, že ať by to bylo roku 1989 nebo 1990, ten systém musel padnout. Pokud by to nebylo zas zadržené tanky. Gorbačov v tomto případě sehrál důležitou roli, protože řekl: „Já k vám tanky nepošlu. Je to váš dialog.“

Soudruzi si uvědomili, že je to jenom na nich, a báli se rozhodnutí. Naštěstí se ho lekli, protože jinak by to mohlo skončit masakrem – protože Lidové milice v Praze byly. A jak víme, Lidové milice v 69. roce, tehdejší krev, tehdejší mrtví, za tím nebyli Rusové, za tím stály Lidové milice, tedy vlastně komunističtí aparátčíci, kteří v podstatě zmlátili vlastní děti, vlastní obyvatelstvo.

Cílem tedy není vnímat tehdejší dobu pohledem „laskavého retra“, ale popsat situaci, tak jak je.

V roce 2020 je to přesně 30 let od prvních svobodných voleb roku 1990 po sametové revoluci.

Je to smysl, způsob vaší práce obecně – například i u loňské výstavy, která trošku ťala do česko-německých vztahů…?

Když jsem v roce 2018 připravoval expozici k první světové válce, tak všude se objevovalo téma „sto let republiky“. A tady se ozývali novináři: My chcem taky slavit 100 let republiky. Jenže si uvědomte, že žijeme v Sudetech: Tady nešlo o osvobození, ale obsazení. Sem když přijelo československé vojsko v prosinci, tak ho lidé vítali jako nepřítele. Zde probíhaly demonstrace proti Československu. Takže asi bude těžší tady vyzvedávat vznik Československa, když to zdejší region vnímal jako negativní akt. V Kadani bylo zastřeleno 25 Němců na demonstraci 4. března 1919. Psal jsem o tom diplomovou práci. Výstava proto popisovala z pohledu Čecha a Němce, co se dělo – šlo o dva odlišné pohledy! Návštěvníci si prostě uvědomili, že žijeme v Sudetech a kousek za hranicí bylo všechno jinak, jenže to už jste se pohybovali v českém prostoru. V Sudetech je prostě historie jiná.

Stejně tak k tomu přistupujeme i u tématu totality. Popisujeme, jak to bylo a samozřejmě je v tom retro: Když jde třeba o věci z dětství, automaticky to vyvolá určité pocity. Já například měl pohodové dětství, užil jsem si ho. Ale já jsem naštěstí nežil v rodině, která šla a čůrala proti větru, která by šla proti proudu, jak se říká. Taťka byl Volyňák. Rodiče věděli, jak Rusové fungovali: Na Volyni v podstatě během dvou let zlikvidovali půlku českých protestantů. Půlku lidí, kteří protestovali proti sovětskému režimu, když je obsadili.

Beru to hodně zeširoka, ale zjednodušeně řečeno k přístupu k novodobé historii – vtip je v tom, že to není ani čistá obžaloba. Prostě se snažíme popsat, jak to bylo. Logicky člověk, když si čte texty a dívá se na vystavené věci, tak se usměje, protože si dané vystavené rádio pamatuje, měl ho třeba děda. Ale automaticky i ví, proč události skončily na Národní třídě.