Skutečný příběh Mnichova 1938 naneštěstí není ten, který by byl plně znám. Vojenský odpor vůči nárokům Německa mohl být pro český národ velmi nákladnou záležitostí, a to z hlediska ztrát na životech i ztrát materiálních. Představoval nicméně skutečně autentickou možnost, kterou většina Čechoslováků chtěla. Pokud by tehdejší prezident Edvard Beneš nekapituloval a západní mocnosti by poskytly Československu výraznou vojenskou pomoc, tragédie Mnichova 1938 by se nikdy neuskutečnila. Mnichovské události stále představují významnou historickou lekci pro malé demokratické státy, jako je například Izrael, ve smyslu toho, jak je vhodné postupovat vůči totalitárním silám naší doby.

Je 30. září 1938, v čísle 10 londýnské Downing Street se odehrává poklidná scéna, britský ministerský předseda Neville Chamberlain se vrací ze své slavné zahraniční cesty do Mnichova. Své premiérské apartmá nalezne zasypané tisícovkami květů od ženských obdivovatelek z celé Anglie. V roce 2018 Čecho-Američan Igor Lukeš, historik revizionista, popsal Chamberlaina jako lidskou bytost s „hlubokými náboženskými základy, která se během svého života stala svědkem masakrů celý generací… a tudíž lze podle Lukeše do určité míry pochopit Chamberlainovu snahu o to, aby se tyto tragédie neopakovaly“. Já ovšem takto smířlivý nebudu.

„Pokud bychom si jen tak mohli sednout s tužkou a papírem a projít si všechny ty záležitosti, které nás rozdělují, jsem si jistý, že by se atmosféra mezi námi vyčistila,“ informoval sovětský velvyslanec Ivan Majský o tom, jak Chamberlain lamentoval. Majský rovněž označoval britského ministerského předsedu výrazem „politický účetní, který nahlíží celý svět skrze optiku finančních dividend a směnných kurzů“.   

Když se Arthur Greenwood, tehdejší místopředseda britské Labour Party, Chamberlaina zeptal, zda četl Hitlerův Mein Kampf, britský premiér mu zlostně odsekl: „Ano, četl jsem to, ale zároveň jsem se bavil s Hitlerem, zatímco vy nikoliv!“ Pro Chamberlaina byl Hitler „čestným mužem“, jehož nároky budou poté, co úspěšně získá sudetoněmecké pohraničí, zcela uspokojeny. Bývalý britský ministerský předseda David Lloyd George hovořil o „totální nepřipravenosti Británie“ na novou válku. Té mělo být zabráněno za jakoukoliv cenu. Tato názorová pozice u Chamberlaina zvítězila nad všemi myslitelnými politickými alternativami. 

Zatímco skutečným prokletím Spojeného království byl Neville Chamberlain, Československo mělo prezidenta Edvarda Beneše. Beneš byl zaníceným příznivcem takzvané měkké diplomatické síly či měkké diplomacie. Za svou kariéru se rovněž stal úspěšným a schopným analytikem světové politiky. Někdejší československý velvyslanec u Dvora Sv. Jakuba v Londýně Jan Masaryk popsal Beneše jako „profesionála, který by dokázal najít 27 způsobů, jak definovat prdnutí“. Jenže zatímco Beneš byl schopný udržovat diplomacii, byl na druhé straně zcela neschopný byť jen uvažovat o variantě použití ozbrojené, vojenské síly. 

Nicméně i tak neměl Beneš o Hitlerově strategii, jak zneužít největší národnostní menšinu v Československu v sudetoněmeckém pohraničí, žádné iluze. Ostatně některé z politických a ekonomických nesnází a vnímaných křivd ze strany sudetských Němců se táhly až do doby podepsání Versailleské dohody na konci první světové války v roce 1919. Další z nich lze přičíst na vrub i vlastní necitlivosti československé vlády, další pak netrpělivosti sudetských Němců ve vztahu ke snaze tyto spory vyřešit.