„Když si vezmeme složení těch 27 popravených, tak tam skutečně najdeme několik velmi významných osobností, které by byly v učebnicích dějepisu, i kdyby je kat Mydlář nepopravil. Naprostá většina ale byli lidé, kteří se jednoduše ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Kteří třeba neměli dostatečně mocné příbuzné, kteří by je zachránili od smrti na popravišti, nebo včas neemigrovali. Nebyl to nejelitnější výkvět z toho, co měl český národ k dispozici,“ zmínila Koldinská.

Podle jejích slov k představě, že tady byli hodní evangelíci a zlí katolíci, přispěli například František Palacký, Alois Jirásek a Zdeněk Nejedlý. „A my dnes máme pořád tendenci se na to dívat stejnou optikou tohoto zjednodušeného výkladu. Ač byli evangelíci ve většině, tak katolíci patří do českých dějin stejně jako nekatolíci. Na Staroměstské náměstí patří jak Jan Hus (sousoší), tak mariánský sloup,“ míní Koldinská a dodává, že i v rámci této události se objevuje naše tendence vztahovat se spíše k prohraným bitvám, a tím omlouvat svá selhání v současnosti.

„Existuje jeden vtip od Vladimíra Renčína, kde přijde někdo na návštěvu k lidem, kteří mají nepořádek na zahradě. A říká jim: ‚Ukliďte si tady ten bordel a nevymlouvejte se pořád na Bílou horu, Mnichov a Vítězný únor!‘ Diskutuje se o tom, zda je to podstata české národní povahy, já bych to tak asi úplně neřekla, ale samozřejmě to v tomto smyslu funguje pořád,“ zmínila Koldinská.