„Můj strýček s tetou byli takoví celkem slušní připitomělí intelektuálové, kteří chtěli pomoci republice, a byli oba v partaji,“ vzpomněla si na úvod na své dětství, z části prožité bezprostředně po válce ve vesnici Michalovy Hory u Plané u Mariánských Lázní.

Ke svému věznění v roce 1968 uvedla: „Když se člověk dostane do vězení, tak má pocit, že nepřežije dvě hodiny. Přežije je a říká si – do zítřka už to nepřežiji, to mne snad pustí. A zase to nějak vydrží. Když se ptali Pepíčka Zvěřiny, jak mohl vydržet těch 17 let, tak říkal – prvních pět let to jde, to si člověk zvykne. Potom už musí hledat nějaké hlubší zdroje. Je pravda, že když člověk přežije ten první týden, prvních čtrnáct dní, tak si nějak zvykne. Ale hlavně paměť je milosrdná a vy si pamatujete spíše, co se stalo legračního nebo zajímavého; a vzhledem k tomu, že se ve vyšetřovací vazbě nic zajímavého a legračního neděje, tak to jsou měsíce, které beze stopy vypadnou z paměti,“ prohlásila Šustrová. Na dotaz, jak to snášela, když byla maminkou, řekla: „Malé dítě jsem měla, ale velmi záhy mne poučila jedna kriminálnice: ‚Ty seš v base, co je venku, to tě nezajímá.‘ Říkala jsem: ‚Tobě se nestýská?‘ ‚Stýská, ale co je ti do toho. A co je těm bachařům do toho.‘“

A Dubček se nenechal zabít…

„V tom roce 1968 mně připadalo, že celé to vedení je takové zbabělé. A když jsme poslouchali Dubčekův projev, tak jsem říkala – já to vypnu, takového hnusáka nebudu poslouchat. On se s nimi dohodl,“ komentovala vstup sovětské a dalších „bratrských“ armád Šustrová. Přítomné pak překvapila svým prohlášením: „Měl se dát zabít. Jednou je vůdce země, ví, že lidi za nim stáli, komunisté i nekomunisté, a on prostě do Moskvy odjede a podepíše tam bůhví co. V kriminálu jsme zjistila, že tato země je nejen zbabělá, ale k tomu i strašně pokrytecká.“

„Začátkem sedmdesátých let mí milovaní spolužáci přecházeli na druhou stranu ulice, aby mne nemuseli potkat. Ne proto, že by měli něco proti mně, doma mi drželi palce, ale aby je nikdo neviděl,“ komentovala dále normalizaci Šustrová, která v té době pracovala na poště a pak jako uklízečka.

Na prověrkách se nestřílelo

Těsně po sametové revoluci zasedla v prověrkových komisích. „Postěžovala jsem si jednou svému kamarádovi, jaké mám z toho smíšené pocity. Ale on říkal: „Posíláš ty lidi na popraviště nebo do kriminálu? Vyhazuješ je z práce, která se už nebude dělat. Nebo budou zase teď hlídat jiné lidi a otravovat jim život.“

„Ti lidé tak strašně lpěli na té své práci, která se už nebude dělat; a před 20 lety jsem viděla, jak lidi vyhazovali z práce – a ti to nesli fakt většinou důstojně,“ vzpomínala. Přítomným se na besedě svěřila, že měla na prověrce člověka, který prováděl prohlídky u Bendů, který se hájil tím, že musel, vyprávěl, že Bendovi dali přezdívku doktor. Absurdní doba.

„A přitom byli všichni právníci z VŠ SNB, takže mohli klidně nastoupit na nějaké místo, jaké dělal Pavel Rychetský, dělat nějaké podnikové právníky,“ vzpomínala. Jan Ruml ji tehdy vzal na ministerstvo vnitra, psal se duben 1990. „To bylo docela dobré, toto angažmá. On tam přišel jako ministr Ján Langoš a to považuji za velké štěstí a velký dar, že jsem se mohla s ním denně vídat a spolupracovat s ním.“ Podle Šustrové člověk nemá hledět na to, jak se na něj dívají ostatní, ale jak se on sám dívá na sebe.

K jednomu z dotazů na zákaz komunistické strany odpověděla: „Zákazem KSČ by se zamezilo tomu nekonečnému handrkování s jejím majetkem. Kdyby ta strana zanikla, tak by zanikla i švýcarská konta, respektive mohl je převzít stát. Ať si to tady založí znovu. Vždyť se zakládaly nové strany bez toho, že by měly nějaký majetek z minulosti. To byla myslím chyba, že se to nestalo. Politická provinění se nedají trestat kriminálně. Že estábák, který dal někomu po hubě, má jít do kriminálu, o tom nepochybuju. Ale jestli je to nějaká velezrada, když podepíší zvací dopis, to nevím… Já, když režim padal, jsem nemyslela na pomstu, já myslela, jak dál…“

Bída (dnešní) politiky

V další části setkání se vyjádřila částečně i ke svému postoji k současné politice: „Mně se vůbec nechce psát, kdo co s kým, mne to nezajímá. Když poslouchám v rádiu nebo čtu své kolegy, jak toto komentují,  říkám si – to jsem šťastná, že v těch novinách už nejsem. Jasně, že stránky a prostor se musejí něčím naplnit. Půlhodinový pořad, jestli pan prezident má dát nebo nemá dát milost Kajínkovi – tam sedí Tomáš Němeček, který dělá nyní právníka, a říká – to jsou blbosti, to je pseudoproblém. On mu stejně žádnou milost nedá a jsou to stejně takové kecy, aby na sebe upoutal pozornost. Což si myslím také. Takovými věcmi se zabývat? Na to nemám sílu ani chuť. Každý si přece může udělat představu sám. Na většinu věcí nejsou třeba další informace, to tak volá do nebe… Mně dříve připadalo, že to má smysl. Občas někdy něco napíši, něco obecnějšího, ale tyto politické tahanice…,“ mávla rukou Šustrová.

Být jak sklo…

„Víc mne zajímá, co se děje jinde, v bývalém Sovětském svazu a na Kavkaze. Mám tam kamarády a trochu se v tom vyznám. Ale když slyším, co o tom říkají ti nešťastníci v rádiu a televizi... Oni mne tam občas zvou. A to je boj – jednak k nim cítím loajalitu – jsou to novináři jako já. Jednou jsem odpoledne přišla do televize, tam seděl Daniel Takáč. Toho mám docela ráda. Ještě než se zaply kamery, se jej ptám: ‚Vypadáte nějak unaveně.‘ A on říkal: ‚Je to vidět?‘ Já na to: ‚To si nikdo nevšimne, ale já to vidím, když jsem dva metry od vás. A jak dlouho jste tady?‘ To bylo přibližně ve čtyři odpoledne. A on na to: ‚Já jsem tady od osmi.‘ ‚A kolikáté děláte téma?‘ ‚Šestnácté.‘ Co mohou ti lidé vědět? To už není v jejich silách. Mají, co jim připraví. Takže oni položí naprosto pitomou otázku a já z toho musím nějak vybruslit, protože je nechci přivést do situace, kdy budou úplně zmatení. Tak to musím tak nějak obejít. Pravda je, že ten Takáč a ještě asi dva jsou takoví lepší, a mám pocit, že je dokonce trošku zajímá, co říkám,“ pokračovala za smíchu přítomných Šustrová. „Ale jiní – to je sklo, těm je to úplně jedno. To mám pocit, že i kdybych hrnula sprostá slova, tak on řekne za minutu další otázku. Je to hrozně demotivující. Jak to má zaujmout posluchače nebo diváky, když to nezajímá ani toho člověka ve studiu?“