„Můj strýček s tetou byli takoví celkem slušní připitomělí intelektuálové, kteří chtěli pomoci republice, a byli oba v partaji,“ vzpomněla si na úvod na své dětství, z části prožité bezprostředně po válce ve vesnici Michalovy Hory u Plané u Mariánských Lázní.

Ke svému věznění v roce 1968 uvedla: „Když se člověk dostane do vězení, tak má pocit, že nepřežije dvě hodiny. Přežije je a říká si – do zítřka už to nepřežiji, to mne snad pustí. A zase to nějak vydrží. Když se ptali Pepíčka Zvěřiny, jak mohl vydržet těch 17 let, tak říkal – prvních pět let to jde, to si člověk zvykne. Potom už musí hledat nějaké hlubší zdroje. Je pravda, že když člověk přežije ten první týden, prvních čtrnáct dní, tak si nějak zvykne. Ale hlavně paměť je milosrdná a vy si pamatujete spíše, co se stalo legračního nebo zajímavého; a vzhledem k tomu, že se ve vyšetřovací vazbě nic zajímavého a legračního neděje, tak to jsou měsíce, které beze stopy vypadnou z paměti,“ prohlásila Šustrová. Na dotaz, jak to snášela, když byla maminkou, řekla: „Malé dítě jsem měla, ale velmi záhy mne poučila jedna kriminálnice: ‚Ty seš v base, co je venku, to tě nezajímá.‘ Říkala jsem: ‚Tobě se nestýská?‘ ‚Stýská, ale co je ti do toho. A co je těm bachařům do toho.‘“

A Dubček se nenechal zabít…

„V tom roce 1968 mně připadalo, že celé to vedení je takové zbabělé. A když jsme poslouchali Dubčekův projev, tak jsem říkala – já to vypnu, takového hnusáka nebudu poslouchat. On se s nimi dohodl,“ komentovala vstup sovětské a dalších „bratrských“ armád Šustrová. Přítomné pak překvapila svým prohlášením: „Měl se dát zabít. Jednou je vůdce země, ví, že lidi za nim stáli, komunisté i nekomunisté, a on prostě do Moskvy odjede a podepíše tam bůhví co. V kriminálu jsme zjistila, že tato země je nejen zbabělá, ale k tomu i strašně pokrytecká.“