Svoboda slova podle Jiráka chřadne pro nezájem lidí. „Aspoň za můj život nikdy nebyla svoboda slova tak nízko na žebříčku zájmu veřejnosti, jako dnes. V zásadě si myslím, že se s tím mnoho dělat nedá. Naučil jsem se jednu věc, kterou považuji za podstatnou. Svoboda projevu je realizovatelná jenom v případě, že ji lidé opravdu chtějí. A když ji zapomenou chtít, tak je bohužel odsouzena k chřadnutí,“ uvádí v rozhovoru pro Radio Universum.

A dodává: „V okamžiku, kdy se nám dějí věci, které, řekněme, oslabují princip svobody slova, a vlastně to nevzbuzuje výraznější společenský, politický, individuální protiklad, tak v tu chvíli je otázkou, jestli má svoboda slova, svoboda projevu, šanci na přežití, na přežívání a rozkvétání. A já si myslím, že nemá,“ pokračuje profesor mediálních studií.

Nevidí žádné revoluční třeštění, spíše podle něho žijeme v unaveném světě. A až na nějaké drobné, spíš skupinové pokusy, tu není významnější tlak na to, že by měla být svoboda projevu považována za hodnotu nadřazenou třeba korektnosti.

Možná by nám podle Jiráka prospěl nějaký šok v podobě náhlé ztráty svobody projevu. „Abychom si uvědomili, co to je za hodnotu, protože jinak máme tendenci ji brát jako samozřejmost. A myslím, i když bych to asi přímo těžko dokazoval, že si ji až příliš snadno necháváme ukrajovat,“ přemítá.

Neměli bychom podle Jiráka zapomínat, že svoboda slova se historicky snažila prosazovat spoustu sociálně pozitivních věcí, od prosazení jazykové svobody, svobody projevu – moci myslet a psát ve své víře bylo významné téma – a to se postupně přelilo i do politiky. „A měli bychom si pamatovat, že možnost formulovat politické představy, politické názory bez omezování, je výdobytek poměrně mladý, ale zato silně prožívaný, někdy bývá spojován s francouzskou revolucí a s roky 68, 89. A teď je otázka, jestli to trvá,“ uvádí Jirák.

„Myslím, že žijeme ve fázi nezřízené idealizace devadesátých let. Myslím, že tam bylo tabuizovaných témat obrovské množství, a rozhodně znám situace, kdy jsem si uvědomil, že lidé neříkají to, co by říkat chtěli. I tehdy. Nejméně do půlky devadesátých let byl tabuizován jakýkoli pozitivní vliv předcházejícího režimu. Prostě tak to bylo,“ zmiňuje dále.