Politolog Robejšek hned v úvodu svého textu připomíná, že Angela Merkelová vždy tvrdila, že spojení úřadu kancléřky a předsedkyně strany je politicky nezbytné. Ale i absolutní soudy prý přestávají platit, když nastane čas změny. To, že teď nastal, zavinila podle Robejška ona sama tím, že se řídila svým nevysloveným mottem: „Hledám taková řešení, které mě budou bolet nejméně. Moc používám hlavně k tomu, abych neohrozila svou moc“.

Politiku německé kancléřky charakterizuje váhavost a příliš často i nečinnost, míní politolog. Příznaky nastávající fáze odcházení se podle něj začaly hromadit v tomto roce. Nejenom v politice, ale zejména tam platí, že se chyby přiznají ihned, anebo nikdy. „Merkelová se třináct let držela druhé části tohoto pravidla. Ale pak jí nahromaděná váhavost a nečinnost začala nemilosrdně dohánět,“ píše Robejšek.

„Její kariéru ukončilo to, že na sklonku léta 2015 neměla odvahu zavřít hranice,“ řekl politolog tím, že i když za své vlády udělala několik horších chyb, voliči jí to i tak budou dávat za vinu. Statisíce těch, kteří vnikli do země, jí tak od té doby škodí. Ať vraždí a znásilňují nebo „jenom“ za nic dostávají sociální dávky anebo byty.

Tyto důsledky, které po otevření hranic přišly, Merkelovou nakonec prý dohnaly a obklíčily. A to i když sama dlouho odmítala uznat chybu v migrační politice. Robejšek připomněl, že 10. června 2018 oficiálně připustila, že kvóty na uprchlíky přinesly Evropě jen sváry a byla chyba je prosazovat. Pro její odpůrce ve straně to znamenalo, že ztratila zahraničně-politický a tudíž i vnitropolitický vliv. 

Německé kancléřce zazvonili konec poslanci klubu CDU/CSU 25. září. „Tehdy se volil předseda poslanecké frakce CDU/CSU. Její favorit a dlouholetý věrný šerpa Volker Kauder neuspěl a nahradil ho jeho vyzyvatel Ralph Brinkhaus,“ upřesnil Robejšek s tím, že Merkelová se ještě rychle pokusila zamezit zpochybňování její moci a prohlásila, že na prosincovém sjezdu hodlá opět kandidovat na předsedkyni strany. Ale už bylo pozdě. 

Už počátkem října se totiž přihlásili tři protikandidáti na předsednictví. „Byli to outsideři bez šance, ale signalizovali, že se stalo nemyslitelné: Někdo se veřejně odvážil dát najevo, že Angela Merkelová není nejlepší možná předsedkyně všech dob,“ napsal a doplnil, že pak přišly ještě prohry CDU/CSU v Bavorsku a v Hesensku a Merkelová svou kandidaturu na předsedkyni stáhla, aby si zachránila kancléřství.

Následně Robejšek rozebral i oblíbený argument mainstreamového tisku jak v Německu, tak i u nás; báchorku o její nenahraditelnosti. Nevěří prý, že žurnalisté jsou tak hloupí, aby nevěděli, že žádná nenahraditelnost neexistuje. Spíše se prý snaží utvářet politickou skutečnost tím, že něco označí za vyloučené nebo naopak žádoucí. „To jim vycházelo jen tak dlouho, dokud Merkelová nezeslábla tak, že její dědici mohli bez obav vystrčit hlavu ze zákopu nezlomného obdivu a věrnosti,“ poznamenal

Nejpodstatnější sdělení k tématu údajné nenahraditelnosti podle Robejška pronesl Michael Hüther, ředitel Institutu německého hospodářství, tedy think-tanku německých podnikatelů: „V důsledku jejího odstoupení neočekávám žádné negativní vlivy na německé hospodářství. Na množství zakázek a investičních šancí v Německu se nemění nic“.

A protože by Angela Merkelová svou politiku nejraději navěky mumifikovala, připravila si prý svou mladší dvojnici Annegret Kramp-Karrenbauerovou, to ale podle politologa asi nevyjde. „Je pravděpodobné, že když se teď i v CDU a dokonce i v německém tisku „smí“ Merkelová kritizovat, budou její sympatie pro Karrenbauerovou znamenat polibek smrti,“ míní.

Na obsazení jejího postu by prý politolog ideálně viděl někoho, jako je místopředseda frakce CDU/CSU a organizace středostavovských podnikatelů Carsten Linnemann. „Ten opatrně, ale přesto jednoznačně kritizoval nejenom migranty, ale i její osudné zachraňování eura,“ uvedl a pokračoval, že ještě zajímavější by byl pak Philipp Lengsfeld, který kvůli kritice nedotknutelné předsedkyně ztratil svůj poslanecký mandát.

Pravděpodobnější jsou však prý jiní nástupci. Merkelovou opatrně pošťuchuje ministr zdravotnictví Jens Spahn. Přijatelná alternativa by podle Robejška byl i Friedrich Merz, kterého Merkelová již před čtrnácti lety zbavila všech stranických funkcí. „Obavy ve mně vyvolávají hlavně ti možní kandidáti, kteří se drží zpět. Je to ministerský předseda severního Porýnní a Westfálska Armin Laschet a zejména ministr hospodářství Peter Altemaier,“ napsal a doplnil, že tito muži by se chtěli stát předsedou strany i kancléřem. „Oba dva jsou političtí chameleoni, které si jako vůdce nutné pro obnovu CDU neumím představit,“ dodal.

Původní text ZDE

Závěrem shrnul, že nejde o to, jak se bude jmenovat příští předseda, ale o to, aby byl schopen odbourat programatické absurdnosti, které Merkelová prosadila s cílem udržet svou vlastní moc. „Rozhodující je, aby její nástupce provedl konzervativní renesanci strany,“ uzavřel s tím, že jinak CDU skončí tak neslavně, jako se to stalo německým sociálním demokratům.