Diskuze, která se konala na mezinárodní den žen v Lidovém domě, měla původně být o mezinárodní politice. Z tohoto výchozího tématu se však postupem času stočila k migraci, jako novodobé krizi, se kterou Evropa neví jak se vypořádat.

Úvodního slova se chopil Matěj Stropnický, který se pokusil odpovědět na základní otázku diskuze. Podle něj je svět rozvrácen politicky, nikoli ekonomicky, lze tak tvrdit, že čím více je propojen ekonomicky, tím větší je jeho politická rozvrácenost. „Naopak tedy dochází k oslabování politických autorit,“ řekl Stropnický a vysvětlil, že čím více se orientuje svět na ekonomiku, tím více zapomíná na svou vlastní politickou kulturu a lidé v ni posléze ztrácejí víru.

Zároveň žijeme v době, kdy někdejší velmoci oslabují, politický systém přichází o svou autoritu a legitimitu a při tom i schopnost vzdorovat samostatně vnějším vlivům. Stropnický kritizoval i Evropskou unii, která se nedokáže rozhodnout na společném postupu v mnoha odvětvích. „Máme usilovat o to, aby politika se globalizovala, aby fungovala i na nadnárodní úrovni, protože to je jediné místo, kde může té nadnárodní ekonomické síle skutečně čelit,“ řekl.

„Dnes už je zřejmé, že nemůžeme říct s klidem, že za všechno může Barack Obama,“ řekl Petr Drulák a jal se vysvětlit, že problémy světa nemají jen jednoho viníka, nic není tak černobílé, jak se mnohdy prezentuje a hlavně, většinou ani nemáme události pod kontrolou.

Vytvořil pak typologii globálních krizí, které na světě nyní jsou. Každá krize má však jiné příčiny. Jedny vyplývají ze střetu silných států, například krize v Jihočínském moři. Evropa však zažívá krizi proto, že jsou zde slabé státy. Příklad krize plynoucí ze slabého státu je krize finanční a ekonomická, například z roku 2008. Dalším příkladem krize slabého státu je Ukrajina, která nedokázala plnit své funkce.

Podle Druláka však není západ na vině z pádů blízkovýchodních režimů. Spíše byl v roli pozorovatele, přičemž ve chvíli, kdy se k intervenci odhodlal, bylo již příliš pozdě na to, aby něco změnila. Tak to bylo alespoň v případě Libye. V Sýrii byl západ „ještě opatrnější“. Celkem však rozvrat dnešního světa vnímá jako „nezamýšlené důsledky“ konání mnoha aktérů, které vlastně není zcela pod naší kontrolou.

Do debaty následně vstoupil senátor Bublan, který hned na úvod podotkl, že ten svět není zas tak rozvrácený, jak se všichni tváří, obzvlášť proto, že jsme si zkrátka zvykly na éru klidu, která přišla po druhé světové válce. Je podle něj však nutné najít rovnováhu mezi ekonomickým a politickým světem. Důležité je také pídit se po příčinách a neřešit stále jen následky naší apatie. Jako příklad uvedl Islámský stát, o jehož vzniku a působení blízkovýchodní země mnohdy věděly, nechaly to však zajít dost daleko, než začali jednat.

Připomněl také, že největší migrace od druhé světové války zdaleka není tak velká, jak všichni tvrdí, jelikož například České republiky se ještě nijak nedotkla. „Já si myslím, že ten svět ještě tolik v ohrožení není.“

Poté se slova chopila Najšlová, která se uvedla vtipnou poznámkou, že když všichni před ní byli tak teoretičtí, ona by měla přijít se seznamem konkrétních viníků. Ani ona to však neučinila. Jeden příklad však uvedla a tím byly volby na Slovensku. Místo toho, aby se tamní politické elity snažily situaci uklidnit, vsadily všechno na migrační kartu a podporovaly strach ve společnosti. To následně vedlo k tomu, že se do slovenského parlamentu dostala Lidová strana naše Slovensko Mariána Kotleby. Strana, která „buduje popularitu na tom, že všechno ve společnosti je špatné, politika je špatná a oni to přišli vyřešit“.

Najšlová také zmínila, že součástí programu LSNS je především patriotismus, který však není založen na hodnotách ale spíše na rasové a místní příslušnosti.

Následně se začala věnovat dohodě mezi EU a Tureckem ohledně zvládání migrace. Ve veřejné diskuzi se totiž stále častěji objevují názory, že Turecko svou část dohody nedodrží, přičemž Najšlová připomněla, že to Evropská unie byla první, kdo nedodržel svou část dohody s Tureckem, když nechala vyšumět turecké snahy o připojení do EU. „My si tu píšeme na papír, jaké máme ty hodnoty,... ale myslím si, že bychom měli být důslednější v jejich uplatňování. Pokud tak neučiníme, nebudeme v tom světě pozitivní silou.“

První dotaz se týkal budoucí nastávající automatizace a digitalizace společnosti. Podle Bublana to celé povede k jinému stylu života, až bude automatizace rozšířenější. Drulák na příkladu Arabského jara ukázal, že digitalizace „urychluje politické procesy“, protože se zrychluje schopnost společnosti se mobilizovat, zároveň však přetlak informací snižuje reakční schopnosti všech zúčastněných. Migrační krize by naopak v důsledku rychlosti šíření informací měla ustat spíš dříve, než později. Lidskou závislost na moderních technologiích však považuje za děsivou.

Najšlová připomněla, že cílem automatizace a digitalizace bylo, abychom měli více času na sebe. „Akorát to tak úplně nedopadlo.“

Z publika se ozval i profesor Jan Křen, který apeloval na to, abychom se poučili i z minulosti a uvědomili si, že opravdu nezažíváme nijak katastrofickou krizi. Měli bychom také podle něj být poněkud pokornější. K tomu se souhlasně vyjádřil Bublan. „Ten historický pohled v té dlouhé periodě relativizuje tu situaci,“ přitakal i Stropnický. Následně však začal mluvit o tom, co se vlastně se světem v poslední době stalo. „Dopředu není jasné, kdo v případném konfliktu může být vítězem. To si myslím, že je podstatný zdroj nové nejistoty,“ řekl a dodal, že dnes je politika mnohdy v područí globálního kapitálu, který hledá skuliny kde se dá.

Stropnický se poté jal vysvětlovat, jak lokální zřízení neumí zaujmout stejné stanovisko vůči procesům globálního obchodu. Politický a ekonomický svět zkrátka musí být v rovnováze, a proto je třeba umět se politicky dohodnout na nadnárodní úrovni. „Myslím si, že vyjde velmi brzy najevo, že je ten globalizovaný obchod hlavním zdrojem té narůstající nestability ve světě.“

Podle Druláka nyní celou situaci popisujeme jako krizi, jelikož jsme jí byli vytrženi z období klidu, které v Evropě panovalo v devadesátých letech. Klid a pohoda však byly pouze výsadou části střední a celé západní Evropy a Severní Ameriky. „To, že jsme byli takovém rauši těch devadesátých let, tak to vnímáme tak, že se najednou všechno rozjelo.“

Globalizace je podle něj však výdobytkem lidského pokroku, je však nutné ji mít nějakým způsobem pod kontrolou a reflektovat ji. Pro to je třeba mít nadnárodní instituce, které by tuto funkci zastávaly, je však nutné, aby byly legitimní i v očích voličů.

Podle Stropnického je však za vším globální kapitál, kterému podlehne i většina politických elit, výměnou za rychlé pohodlí. Zároveň jim dělá problém jej jakkoliv regulovat, jelikož jej nemají pod kontrolou. Stát podle něj automaticky neznamená právní ochranu všem, většinou totiž nahrává těm nejbohatším. Elity s tím navíc nic ani dělat nechtějí. Evropský parlament by se podle něj měl skládat z politických stran, nikoli z reprezentantů národních parlamentů, možná by pak unie fungovala lépe.

Následně přišla na přetřes přímo migrační krize ve spojitosti s Evropskou unií. Drulák považuje skutečnost, že do Evropy přicházejí lidé, jako úspěch. Je však třeba se k němu správně postavit. Zmínil také rozdíly mezi přístupem Německa a EU k migrační krizi, kdy v Německu funguje přerozdělování uprchlíků, zatímco v EU nikoli. Problém totiž spočívá v tom, že Německo opravdu funguje jako celistvá země, zatímco EU je nadnárodní organizace, pro kterou neplatí stejná pravidla.

Najšlová podotkla, že bychom měli být poněkud sebevědomější, jelikož ti lidé, co nemají vůbec nic a snaží se zachránit si cestou do Evropy život, nám přece nemohou vzít naše hodnoty. Máme-li vůbec nějaké.

Bublan v závěru zmínil, že sebevědomí je důležité stejně jako pokora a demokracie není jediným státním zřízením, které může normálně fungovat. Jako příklad uvádí Omán, kde vládne král, který rozhoduje o všem. Podle jeho slov se tam normálně stávkuje, a problémy stávkujících pak řeší král. „Ona je to absolutistická monarchie, ale ti lidé jsou tam spokojení, jsou na to zvyklí,“ dodal s tím, že je třeba respektovat i názory a způsoby ostatních.