Je právo na informace a jejich svobodné vyhledávání v ohrožení?
Svoboda projevu a právo na informace a jejich svobodné vyhledávání jsou klíčovým politickým právem v politickém systému založeném na volné soutěži politických stran, a to o získání či udržení vlády ve státě. Neboť občané si vybírají své „vládce“ podle o nich dostupných informací. Tyto informace jsou nabízeny z různých zdrojů – přímo od těch, kterých se týkají, až po takové, jež dotyčné účelově hodnotí. Kladně, či záporně. Další možností je omezování kritických informací především o činnosti stran s vládnoucím potenciálem. Z historie voleb po celém světě lze doložit příklady, že volební výsledek byl převážně rezultátem mediální manipulace s informacemi. Od zatajování někomu nepříjemných informací až po bezostyšné obelhávání.
Jestliže státní moc má sloužit všem občanům (srov. čl. 2, odst. 3 ústavy), je i její povinností zajistit každému, aby nebyl omezován v právu na svobodu projevu a na informace včetně jejich svobodného vyhledávání (čl. 17, odst. 1, 2, 3 Listiny). Klasik státovědy Georg Jellinek politickým právům přiřkl tzv. status negativus. Zakládající povinnost státu do nich absolutně nezasahovat, jen jim zajišťovat nerušený prostor.
Zanedlouho bude připomínáno výročí listopadu 1989, který měl přinést právní stát, jaký je např. v sousedním Německu. Neboť v něm jsou nadřazena pravomocem jeho státních orgánů základní práva jeho občanů. Proto „Listina základních práv a svobod“ v čl. 17, odst. 4 za důvod omezení práva na svobodu projevu a na informace a jejich svobodné vyhledávání připouští pouze taková opatření, která jsou, cit.: „nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“.
Pokud se k takovému omezování státní moc, zdůrazňuji odůvodněně, rozhodne, čl. 4, odst. 4 ústavy nařizuje, cit.: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ V souvislosti s omezením práva na svobodné vyhledávání informací upozorňuji, že nadústavní právo lidských práv, s nímž musí být pod sankcí své neplatnosti běžný zákon v souladu, pojem „dezinformace“ nezná.
V posledních měsících se objevují zprávy, že MV ČR připravuje zákon údajně proti ohrožení národní bezpečnosti státu dezinformacemi. Zaujal mne článek z „iROZHLASU“ , že na odboru bezpečnostní politiky MV ČR připravují věcný záměr příslušného zákona, cit.: „... bez veřejnosti, poradce váže mlčenlivost“, jeho text byl, cit.: „poslán koaličním partnerům k připomínkám“, a dále, „každá koaliční strana jmenovala jednoho zástupce, kteří se nyní zněním nového zákona zabývají“. Zmíněný odbor, cit.: „... navrhované znění konzultoval s desetičlenným týmem“, a Server iROZHLAS.cz, cit.: „... oslovil některé členy skupiny, např. provozní ředitelku Deníku N Romancovovou“.
Ustanovení čl. 2, odst. 1 Listiny nařizuje, že: „stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii.“ Bylo by alarmujícím, kdyby MV ČR zapojil při tvorbě zákona, jenž ze své podstaty platí obecně, jen zástupce pěti vládních politických stran. Spřízněných ideologií, odlišnou od ideologie přinejmenším opozičních politických stran. Či namísto renomovaných autorit ústavního práva a lidských práv zapojoval jen jakýsi názorově vyhraněný internetový tlampač. Případné tvrzení, že by se všechno nakonec zprůhlednilo, neboť to projde demokratickým sítem rozhodování ve Sněmovně, není v tomto případě uspokojivé. Neboť vládní pětikoalice, která ovládá i MV ČR, v ní má převahu 108 hlasů. Jak ji uplatňuje, o tom svědčí mj. stenozáznam ze dne 3. 9. 2022. Týká se hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Poslanec Fiala hlasoval proti návrhu, neboť důvěřuje premiéru Fialovi. Stejně i poslanec Rakušan důvěřuje ministru vnitra Rakušanovi, tak jako poslanci Bartoš, Jurečka, Válek, Stanjura, Černochová, Blažek, Balaš, Baxa a Langšádlová důvěřují sami sobě coby ministrům. Vládní poslanecká většina je při každém hlasování početnější o jedenáct „ministrposlaneckých“ hlasů. Jejich nositelům je jistě známo, že je to v rozporu s jedním z pilířů právního státu, dělbou moci. Proč by tedy nepřijali zákon, který bude věnován „dezinformacím“, pojmu, který nezná nejenom ústavní pořádek ČR. Dodávám, že „Deklarace práv člověka a občana“, od roku 1789 hodnotový prazáklad nadústavních lidských práv a svobod, v čl. XVI uvádí: „Společnost … ve které rozdělení moci není zavedeno, o sobě nemůže tvrdit, že má ústavu.“ To je však další téma, jež se týká kvalit Ústavy ČR. V daném případě čl. 22, odst. 1, který už třicet let stále nezakazuje slučitelnost funkcí poslance a člena vlády. Ústava ČR mj. proto neobsahuje důsledné zavedení mechanismu „vzájemných brzd a protivah“, známého již od ratifikace Ústavy USA z 21. 6. 1788…
Právo na „svobodu projevu a právo na informace a jejich svobodné vyhledávání“ patří mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu, neboť jak jsem už předeslal, mj. zásadním způsobem ovlivňuje výsledek voleb. To, komu patří vláda. Pokud by se mělo jednat o jeho účelové omezení, už nyní by to znamenalo přípravu změny podstatné náležitosti demokratického právního státu. Změny jako ust. čl. 9,odst. 2 ústavy označuje za nepřípustnou.
Nejen pro občany, na které to dopadne, ale i pro samotné aktéry jde přitom o zásadní riziko. Bez ohledu na to, zda jednají ve svém mocenském zájmu, anebo tím v Čechách jen realizují pokyny ze zahraničí. Neboť se tím mohou naplnit podmínky, kdy mají občané v souladu s čl. 23 Listiny právo „postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.
Na pozvání USA v roce 1988 jsem absolvoval dlouhodobou stáž k problematice „filozofie lidských práv a práva“ na právech Kolumbijské univerzity v New Yorku. Jsem autorem prvních vysokoškolských skript k této problematice u nás a především řadu let přednáším ústavní právo a státovědu a k této problematice publikuji. Z pohledu současné vlády předpokládám, že i podle jejích, sice mně neznámých měřítek, nepatřím mezi „dezinformátory“.
JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc.
Autor v roce 2009 zastupoval sedmnáct senátorů před Ústavním soudem ČR v řízení o Lisabonské smlouvě, při kterém podal námitku podjatosti na jeho předsedu, jenž se před jednáním sešel s velvyslancem SRN. Byl právním poradcem prezidenta republiky. V roce 2020 vydal „Podezření: druhý Mnichov aneb Pokus o dálkový výslech Gorbačova“. Přednáší ústavní právo a státovědu, je advokátem.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Šebesta