„Hlavní rozdíl mezi prací venkovského a městského lékaře je ten, že my žijeme s pacienty v jedné komunitě. Druhý rozdíl je ten, že nemůžeme odesílat ke specialistům tak často,“ sdělil venkovský lékař Halata. „Tím, že žijeme v jedné vesnici, tím, že tam jsme, naše práce nekončí s ukončením ordinačních hodin. Je ale potřeba říct, že pacienti to nezneužívají,“ dodal Halata. 

„Každý rok atestuje zhruba 200 praktických lékařů. Mladí lékaři často vyhledávají pro svou práci velká města, takže existují oblasti, kde nemají svého praktického lékaře, někde tušíme, že by mohl takovýto stav vypuknout během pěti až deseti let,“ obává se Halata, podle něhož na jednoho praktického lékaře připadá v průměru 1 600 pacientů. 

„Setkáváme se se situací, kdy se zapomíná na venkovské lidi. Má to i své vlastní pojmenování – vnitřní dluh venkova,“ podotkl pak k situacím na vesnici Halata. „Dříve vesnice, pokud měla fungovat, měla faráře, učitele a lékaře. A ono to platí stále,“ míní Halata.

Řešit problém financemi podle něj není jediným východiskem, problém venkova je podle něj hlubší. „Je nutné mladým lékařům představit práci na venkově přívětivějším způsobem,“ sdělil Halata. „Práce na venkově má jistě své neopakovatelné kouzlo,“ řekl Halata.